Ano, či Ne základnám
Polemika s polemikou Viktora Dvořáka

    29.1.2007 jsem se na Britských listech setkal s poměrně ucelenou polemikou Viktora Dvořáka, který si vzal na paškál argumentaci iniciativy Ne základnám. Ve své polemice se přitom ve značné míře sám dopouští toho, z čeho obviňuje zmiňovanou iniciativu. Jeho argumentace je přitom natolik zavádějící, že mě přivedla k sepsání této polemiky. Práce pana Dvořáka si každopádně zaslouží detailnější rozbor, proto se budu držet struktury, kterou ve své práci použil. Pro ty, kteří neměli možnost zmíněný text číst, ve stručnosti uvedu jeho argumentaci.
 
    „Debata v české společnosti je vedena nevěcně a je plná dezinformací, mlžení a lží.“ S tímto tvrzením nelze než souhlasit. Z mého pohledu ale přesně naopak, než má autor na mysli. Právě pro tyto dezinformace a lži je dán v našich sdělovacích prostředcích více než široký prostor. Právě tato média by ale měla sehrávat zcela opačnou roli, tedy nestranně a objektivně informovat veřejnost. Tato situace je o to horší, že tato dezinformační kampaň je vedena za peníze nás, daňových poplatníků, proti kterým je ve svém důsledku namířena. Jeden příklad za všechny. Proč naše televize neustále v souvislosti s americkou radarovou základnou promítá záběry malé radarové stanice, která se zamýšlenou základnou nemá nic společného? Není to snad proto, aby v očích naší veřejnosti vzbudila zdání, že ve skutečnosti o nic důležitého nejde? Určitě by přitom nebyl problém pořídit aktuální záběry obdobných zařízení v Anglii nebo Grónsku.
    Nevím, co pana Dvořáka vede k domněnce, že je odborník na uvedenou problematiku a že právě on má ty správné a objektivní informace. Vzhledem k jeho věku a postavení studenta si o tom dovolím vcelku pochybovat.
 
    „…shrnu tři problémy, které většinu odpůrců předem diskvalifikují z věcné debaty: (ve skutečnosti uvádí čtyři)
    1) Neznalost technických parametrů …. Obávám se, že toto platí pro obě strany, tedy i pro pana Dvořáka. Vhledem k tomu, že s těmito parametry nikdo nechce veřejnost seznámit, spíše se obávám, že v tomto ohledu není všechno v pořádku. Toto je jednoznačný nedostatek na straně vlády a veřejnoprávních médií, rozhodně ne na straně odpůrců základny.
    2) Nepochopení základních principů fungování mezinárodní a bezpečnostní politiky. Ano mezinárodní a bezpečnostní politika nějak funguje. Nárůst zbrojení a nutné obavy z napadení agresivními mocnostmi však nemohu považovat za normální. Proto se domnívám, že by měl být dán spíše prostor pro jinou koncepci a že bychom v této oblasti měli ve vlastním zájmu přistoupit k radikálním změnám.
    3) Ideologická předpojatost či otevřený antiamerikanismus. Každý, kdo je na jevišti tohoto světa, je ideologicky předpojatý, tedy i pan Dvořák, kterého je rovněž možno nařknout z ideologické předpojatosti a pro změnu z nekritického proamerického postoje, který čiší z každé jeho řádky. Domnívám se, že na straně odpůrců základny je vzhledem k jejich argumentům mnohem více těch, kteří už prozřeli a mají na celou záležitost střízlivý úsudek.
    4) Argumenty postavené na pocitech, ignorující reálná fakta. Nevím, co je špatného na rozhodování se na základě pocitů, zejména v situaci, kdy reálná fakta chybí, to rozhodně nepovažuji za nic zavrženíhodného.
 
    Dále už k samotným argumentům.
 
    1) Ochrání tato základna naše území před útokem?

    Základna má být na našem území umístněna kvůli ochraně amerických základen na území Evropy a kvůli ochraně těchto spojenců. Zde vidím dva základní problémy. Proč by USA měly mít své vojenské základny v Evropě? Na rozdíl od pana Dvořáka se domnívám, že je tomu tak také proto, aby v této části světa posílily svůj vojenskopolitický vliv. Kromě toho také aby případný vojenský konflikt přenesly co nejdál mimo své území. Pokud by zde své základny neměly, tak by toto území nebylo zapotřebí ani tímto způsobem chránit, protože by mu žádné takovéto nebezpečí nehrozilo. Shrnuto a sečteno, jedná se o výhradní zájem USA, ochranu jejich území a jejich zájmů. Dále pak k přenesení případných válečných akcí na evropské území, kam by vedl první úder protivníka a kam by také dopadaly případné sestřelené rakety.
    Panu Dvořákovi zjevně unikla i ta skutečnost, že opět žijeme v období studené války, pouze s tím rozdílem, že se tentokrát nacházíme na opačné straně. Navíc vše ukazuje na to, že se jedná o opatření směřující proti Rusku a Číně a ne proti arabským státům. Ty totiž potřebnou technikou nedisponují a ještě dlouho disponovat nebudou. Navíc střílení balistických raket odporuje jejich mentalitě, a pokud se touto otázkou zabývají, tak jenom proto, že jim ze strany USA a Izraele byla vnucena. Argument pana Dvořáka, že se této obrany nemusí Rusko obávat, snad dostatečně vyvrátili ruští generálové i sám Putin. Pokud pan Dvořák argumentuje mapou světa a radarovým pokrytím předpokládané základny s minimálním dosahem 4 000 km, není nic snazšího, než vzít kružítko a udělat kružnici. To samé udělejte ze základny v Grónsku a hned se přestanete divit Putinovým reakcím, který na rozdíl od našich politiků hájí zájmy své země a svého lidu. Vrcholem všeho je pak obvinit jej z rozdmýchávání dalšího kola studené války. Jaká by asi byla reakce USA, kdyby si Rusko začalo stavět obdobné základny třeba na Kubě a ve Venezuele. Vzhledem k současnému vývoji situace tuto alternativu rozhodně nelze vyloučit.
    Stejně tak nemohu souhlasit s tvrzením pana Dvořáka, že je jedno, jestli na našem území bude o jeden cíl navíc. Pokud na našem území nebudou cíle žádné, těžko na ně bude někdo plýtvat raketami, které bude potřebovat k důležitějším účelům.
 
   
2) Dá se antiraketová základna použít k vystřelení rakety s jadernou náloží?

    Pan Dvořák se domnívá, že za žádných okolností ne.  Ani v tomto případě bych nebyl takovým optimistou. Na rozdíl od pana Dvořáka mi je známo, že existují rakety, které jsou schopny nést jak konvenční nálož, tak nálož jadernou. Nevidím proto až tak velký technický problém nálože zaměnit. Stejně tak nevidím žádný rozumný důvod, proč by tyto střely měly být jednoúčelové. Obávám se, že stejná střela bude moci sestřelit jadernou balistickou raketu, špionážní satelit, strategický bombardér nebo zasáhnout pozemní cíl. Stejně tak si dovedu představit jejich použití proti odvetným raketám napadeného státu. V každém případě se jedná o zbraň, kterou je možno použít z podstaty věci samé různým způsobem. Pokud jim dnes na katedře tvrdí něco jiného, domnívám se, že se jedná o stejné proamerické vymývání mozků, které jsme my zažili v prosovětském smyslu. Neznám hodnou a zlou raketu, každá je sestrojena proto, aby napáchala škody a přinesla lidské oběti. Jediná dobrá raketa je ta, která byla rozebrána a nebo ještě lépe, která nebyla nikdy vyrobena.
 
    3) Vyplývá pro nás z členství v NATO povinnost vybudovat u nás základnu USA?

    Pan Dvořák připouští, že ne, ale zároveň uvádí, že NATO ani EU takový systém nemají a ani jej v dohledné době neplánují. Zde si dovolím podotknout, že je tomu tak zřejmě proto, že jej nepovažují za potřebný, jinak by se touto otázkou už dávno zabývali. Dle názoru pana Dvořáka je nutno tuto otázku přeformulovat. „Musí ČR hájit své bezpečnostní zájmy jenom prostřednictvím NATO nebo EU?“ Pochopitelně odpovídá, že ne.
    Podle této koncepce tedy můžeme uzavřít obdobnou dohodu třeba s Ruskem, Čínou nebo třeba Iránem. Jistě dnes značně absurdní představa, která by ovšem určitě stála za pokus. Proč jsme tedy vstupovali do NATO a EU, když tyto organizace nejsou schopny naše zájmy hájit, nebylo by pro nás výhodnější mít na našem území raději několik amerických základen? Pan Dvořák dále argumentuje „zvýšením naší důvěryhodnosti“ a dalšími blíže nespecifikovanými výhodami, které pro nás z toho budou plynout. Nevím co si pod pojmem zvýšení důvěryhodnosti představuje, ale dle mého názoru tím spíše okolním státům vyšleme jasnou zprávu, že se od nás mohou dočkat čehokoli. Obdobně to je s těmi výhodami, ještě jsem se nikde nedozvěděl, o jaké výhody se má jednat. Zatím přístup USA vnímám spíše přes víza, snahy odposlouchávat šifrovanou korespondenci členských států NATO a odposlouchávání prostřednictvím systému Echelon. Osobně si takto přátelské vztahy rozhodně nepředstavuji.
 
    4) Bude mít ČR právo kontroly na základně?

    Odpůrci tvrdí, že ne, pan Dvořák je obviňuje z divokých spekulací. Dále vylučuje možnost změny charakteru základny a uvádí, že USA nejsou žádná zlotřilá nedemokratická země.
    Jako divoké spekulace považuji spíše tvrzení pana Dvořáka. Nevím, co ho vede k domněnce, že budeme moci na základně vykonávat své suverénní státní práva. Pokud vím, tak tomu tak není nikde na světě. Co se týká změny charakteru základny, v předcházejících řádcích své polemiky sám uvádí, že se systém stále vyvíjí a modernizuje. Z toho bych usuzoval, že se bude jednat o následné technické změny. V rámci těchto změn se dá základna celkem snadno přebudovat na jiné využití. Na rozdíl od něj si jich dovedu představit celou řadu. Stačí věnovat pozornost moderním zbraňovým systémům a muselo by mu být jasné, že jaderné balistické rakety jsou dnes jenom strašákem. Moderní zbraně jsou založeny na zcela jiných principech. Pokud argumentuje charakterností a demokratičností USA, tak bych mu doporučil, aby se tam zaletěl podívat. Možná by se divil, že by tam žádnou demokracii nenašel a společenská atmosféra by mu dřív připomínala nástup fašismu. Stejně tak je všeobecně známé, kolik agresivních konfliktů USA rozpoutaly, o tom, že by něco takového udělal třeba Irán, opravdu nic nevím. A když mě někdo děsí tím, že Irán disponuje konvečními raketami s doletem 350 km, kterými je schopen zasáhnout vojenská plavidla v okolním moři, tak mi to přijde celkem úsměvné. Dle mého názoru by spíš bylo vhodné položit otázku, co tam tato plavidla pohledávají. Ale možná se to dá zdůvodnit tou mezinárodní politikou, které, jak je patrno, rovněž nerozumím.
 
    5) Naše orgány by neměly pravomoc kontrolovat základnu? Pod jaké právo by padali její příslušníci?
    Odpůrci se kloní k domněnce, že by naše orgány neměly právo kontroly na základně a že by její příslušníci nespadali pod naši soudní pravomoc. Pan Dvořák to hodnotí tvrzením „další s očividných, naprosto nepodložených výmyslů“.  Autor se odvolává na dohodu SOFA, podle které se tyto vztahy řídí. S tím nelze než souhlasit. Zapomíná však uvést, že je ve většině případů tato smlouva uzavřena přesně naopak, než tvrdí. Každopádně záleží na pozici vyjednávajících států. Zde naši stranu rozhodně nemůžeme považovat za rovnoprávnou se stranou americkou.
    Autoritativně tvrdit, že v rámci radarové základny nemůže za žádných okolností dojít k nějakým incidentům, považuji rovněž za přehnaně optimistické. Autorovo ohlupování je však velmi průhledné. Sám v této části totiž tvrdí, že příslušníci vojenských základen jsou pod výhradní americkou jurisdikcí po dobu plnění vojenských misí. Provoz radarové základny rozhodně vojenskou misí je, navíc z vojenského hlediska velmi důležitou.
 
    6) Zajistí základna množství pracovních příležitostí?
    Zde se výjimečně shoduje autor s odpůrci, že tomu tak nebude. S tímto závěrem nemohu než souhlasit.
 
    7) Ohrozila by základna nějak bezpečnost ČR?
    Odpůrci tvrdí, že ano, pan Dvořák uvádí, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení. Zcestnost jeho tvrzení vyplývá ze zdůvodnění existence základny. Ze strany islámských teroristů toto nebezpečí bude opravdu velmi malé. Stejně tak je zavádějící argument, že k žádnému takovému útoku doposud nedošlo. Domnívám se, že je to jenom tím, že také doposud nedošlo k žádnému rozsáhlému vojenskému konfliktu. V takovém případě je pochopitelně základna první na řadě. V tomto se opět shodne autor s odpůrci. Neopomene však okamžitě uvést, že celý systém nemá sloužit proti Rusku, což je z mého pohledu dostatečně výmluvné, aby mě přesvědčil, že je tomu právě naopak. Věčné argumenty, že vše bude zaměřeno na nějaké primitivní arabské střely, jsou podle mého názoru zavádějící. Jde o značně průhlednou argumentaci, protože při obraně nemohu předem vylučovat jakýkoli druh útoku. Nelogičnost tohoto tvrzení ještě umocňuje oficiální verze, že stanice u nás má sloužit k ochraně obdobných stanic v Anglii a Grónsku, které je dle mého mínění zcela mimo zájem a reálný dosah arabského světa. Obdobně za vlasy přitažené mi přijde tvrzení, že arabské rakety nemohou díky své nedokonalosti radarovou základnu zasáhnout, ale Američané se jich musí obávat. Nemluvě o tom, že takovouto základnu dokáže z provozu vyřadit jediná pozemní raketa, kterých Palestinci vystřelují na Izrael bezpočet. Propašovat takovouto raketu na naše území určitě není žádný problém.
 
    8) Mohli by balistickými raketami disponovat nějací teroristé?
    V tomto případě se obě strany vzácně shodují. Pan Dvořák opět neopomíjí zdůraznit, že se nejedná o teroristy, ale o teroristické státy, tedy Severní Koreu a Irán. Zde bych měl dvě zásadní připomínky. Irán rozhodně nepovažuji za teroristický stát, měl jsem možnost hovořit s lidmi, kteří tam byli a jejichž úsudku plně důvěřuji. Všichni jej nezávisle na sobě popisovali jako úžasnou a mírumilovnou zemi, která se snaží o řešení svých vnitřních problémů. Pokládat někoho za teroristu jenom proto, že nesdílí moje hodnoty a stojí v cestě mým zájmům, nepovažuji za zrovna demokratické. Mimo to, původně to byl Afghánistán, pak Jugoslávie, včera Irák, dnes Irán a kdo bude další?
 
    9) Mohli by proti nám použít rakety Irán a Severní Korea?
    Odpůrci tvrdí že ne, pan Dvořák opět straší Iránem a jeho zbrojním programem. Správně sice uvádí, že jejich motivace při výrobě těchto zbraní je veskrze obranná před Spojenými státy a Izraelem, neodpustí si však přisadit, že tyto státy jsou nevypočitatelné. Na rozdíl od nich jsou další kroky USA opravdu velmi dobře čitelné. Autorovo tvrzení, že Irán porušuje smlouvu o nešíření jaderných zbraní je pak veskrze smyšlené. Pokud je mi známo, tak žádná z provedených kontrol nic takového nekonstatovala. Diametrálně opačná je však situace s USA a Izraelem, kde jedni od smluv jednostranně odstoupili a druzí zbrojí jaksi tajně, přičemž je jejich jaderný arsenál veřejným tajemstvím, ale nikdo jej není schopen zkontrolovat.
 
    10) Jaký je skutečný cíl programu Národní raketové ochrany USA?
    Odpůrci v tomto programu vidí přípravu na válku s Ruskem a Čínou, případně řešení domácích ekonomických obtíží. Pan Dvořák to považuje za divoké spekulace. Zde bych se přiklonil na stranu odpůrců. Tak nákladný projekt se mi korejskou a iránskou hrozbou zdá být zdůvodněn velmi chabě. Argument, že Rusko i Čína jsou schopny tuto obranu překonat, považuji za nedostačující. V případě jaderného konfliktu bude každá sestřelená raketa s jadernou hlavicí k nezaplacení. Tedy, i kdyby tento systém nebyl schopen spolehlivě zlikvidovat všechny odpálené rakety, určitě by v takovémto konfliktu sehrál svoji neoddiskutovatelnou roli.
Ekonomické důvody takovéhoto projektu autor jednoduše znevážil štvavou protiimperialistickou kampaní před rokem 1989. Zde by mě zajímalo, co o ní z vlastní zkušenosti ví. To je totiž ten nejjednodušší argument, proti kterému si málokdo dovolí něco namítat. Přesto je ale velmi dobře známé, že americká ekonomika má své velmi vážné problémy a zbrojení je ten osvědčený, i když poslední recept, jak z nich ven.
 
    11) Proč iniciativa Ne základnám nepožaduje odmítnutí základny, ale pouze petici o ní?
    Odpůrci argumentují demokracií a kompetentností lidu učinit toto rozhodnutí. Pan Dvořák sice připouští, že o této problematice příliš neví, ale přesto poměrně rozsáhle argumentuje. Zejména zastupitelskou demokracií, ve které lid svou výkonnou moc delegoval na politiky. Uvádí, že politická reprezentace má právo činit rozhodnutí i proti zájmům většiny lidu. Otázkou pak zůstává, čí zájmy pak tato reprezentace hájí a je-li skutečně ještě reprezentací lidu, který ji zvolil. Toto tvrzení se mi opravdu nelíbí. Dále se autor zaměřuje na znevážení institutu referenda, kterého se dá i zneužít. Přesto se domnívám, že v takovémto případě to je rozhodnutí každého občana, který si za ně musí nést důsledky. Pokud se jedná o politické rozhodnutí, tak si to občan přímo nezavinil, ale přesto ty důsledky nést musí. Politici totiž, jak tomu už bylo mnohokrát v minulosti, žádnou zodpovědnost nenesou. A v tom je možná ten problém. Nemluvě o tom, že zkorumpovat hrstku politiků je ještě snadnější, než zmanipulovat referendum. V této souvislosti si dovolím jednu řečnickou otázku. Kde jsou ti politici, kteří se nám dušovali po odchodu sovětských vojsk, že už nikdy na našem území žádnou cizí vojenskou základnu nepřipustí?
    S autorem mohu souhlasit ale v tom, že problematika základny je pod povrchem mnohem komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. O to seriozněji by se k ní tedy mělo přistupovat a ne argumentovat tím, že lidé tomu nemohou rozumět. Osobně prosazuji jednu osvědčenou zásadu, když něčemu nerozumím, tak se do toho raději nepouštím.
 
    Nechci se uchýlit k líbivému závěru, tak jak to udělal pan Dvořák. I když diskutovat uvedené otázky považuji za potřebné, tomu podstatnému se zatím jakákoli diskuse vyhýbá. Všichni totiž považují za normální zbrojit, lidi a národy třídit na dobré a zlé, aby za nás někdo rozhodoval proti naší vůli a mnohé další. Problematiku morálky raději nikdo ani nevzpomíná, a když, tak jenom v tom ohledu, co by na to řekly Spojené státy. Morálka je ale o něčem naprosto jiném. Bylo by velmi užitečné vymanit se z tohoto zaběhnutého rámce a podívat se na celou problematiku znovu, bez předcházející zátěže. Co tak držet se třeba onoho osvědčeného: „Nedělej druhému to, co nechceš, aby jiní dělali tobě.“ Hned by bylo na světě víc slušnosti. A co Vy, nechali byste si postavit radarovou základnu několik desítek metrů za vaším bydlištěm? Já určitě ne.
    Proto bude velmi dobré, jestli tedy dostaneme tu příležitost a budeme se moci k této otázce formou referenda vyjádřit, abychom této příležitosti využili a hlasovali podle svého svědomí. Ve hře je opravdu mnohem více, než se na první pohled zdá.
 
    Pana Dvořáka rozhodně za jeho názory nijak neodsuzuji, má jenom jiný, dle mého názoru značně naivní, postoj. To se ale časem určitě poddá. Zcela jistě bude mít možnost přesvědčit se sám na vlastní kůži, kdo mu lhal a kdo mluvil pravdu. Jeho názory jsou ovlivněny studentskými léty, kdy si ještě nestačil povšimnout, že ne každý pedagog, i když je chytrý, musí být také moudrý. Sám jsem kdysi nebyl jiný. Stačí ale pár životních kotrmelců a třeba na to také přijde.

LLV – únor 2007

Zpět
Vytiskni stránku