Karmická láska
část druhá

    Všechno začalo tehdy, když se ve dveřích objevil můj letitý přítel a příležitostný klient. Na rozdíl od jindy bystrého pohledu a rozesmáté tváře však měl tentokrát skelný zrak a celkově mi připadal, jako kdyby právě přestál čelní srážku s nákladním automobilem. Nad naším oblíbeným čajem se dal velmi rychle do popisování svého stavu. Byl toho plný, a tak ze sebe vše sypal bez ladu a skladu i bez toho, abych se ho musel vyptávat na to, co se mu přihodilo. Následné pochopení celé situace si však vyžádalo spousty upřesňujících otázek. Obsah jeho sdělení byl v hrubých rysech následující:
 
    „Představ si, že jsem se zamiloval“. To sdělení mě dost překvapilo, protože jsem věděl, že žije ve spokojeném manželství a má funkční vztah s manželkou a dítětem. Navíc právě dobudoval rodinné bydlení a nikdy jsem jej neslyšel, že by si na nějaké vztahové problémy stěžoval. Známe se dost dobře na to, abych věděl, že má svoje bouřlivá léta už dávno za sebou a nějaké milostné poblouznění bych u něho opravdu nepředpokládal. Od pohledu jsem ale viděl, že celá věc je vážná, a proto jsem chtěl, aby mi celou situaci blíže popsal.
 
    „Stalo se to při zcela náhodném setkání. Byla tam spousta neznámých lidí. Při pohledu na jednu ženu mi bylo hned jasné, že ji znám z minulosti“. Přítel má totiž celkem bezproblémový vhled do minulých životů, ale žije přítomností a jejich obsah ho příliš nezajímá. „Představ si, že jsem ani nepátral po tom, odkud se známe a co mezi námi bylo. Neměl jsem prostě důvod a nebyl jsem na to zvědavý. Navíc jsem měl dost jiných starostí, které jsem potřeboval vyřešit. Moje setkání s ní bylo stejné jako se všemi ostatními. Nic mimořádného jsem si při tom neuvědomoval. Nedošlo mi to ani při loučení. Se všemi to bylo normální, přátelské, jenom ona byla nějaká odtažitá. Napadlo mě tehdy, že má zřejmě nějaký svůj problém, ale rozhodně jsem to nedával do žádného vztahu se mnou. Víš, že jsem zvyklej dost sledovat, co se ve mně děje. Při odjezdu jsem cítil uvnitř na hrudi takové to prázdno a smutek. Běžně nic takového při odjezdu neprožívám, ale dával jsem to do souvislosti s koncem pěkného víkendu a pondělnímu nástupu do práce. Postupně se ten pocit prohluboval, až se stal takovým tím svíráním na hrudi. Ještě stále mi nebylo jasné, o co konkrétně jde, a domníval jsem se, že je to důsledek praktik, které jsem o víkendu dělal. V pondělí jdu do práce a zase s tím prázdnem uvnitř. Prostě mi něco chybělo, jako kdyby kus mě samotného. Za chvíli na to mi ale bylo jasno. Na mobilu byla SMS a v ní něco v tom smyslu, jak jí chybím a jak jí je smutno. Až tehdy jsem si uvědomil, že je to ono, to ona mi chybí a po ní mi je smutno. Ten pocit ve čtvrté čakře byl opravdu nesnesitelný. Musel jsem jí hned odepsat a podělit se s ní o svoje pocity. No a od té doby v tom lítám.“

    Nechal jsem si pochopitelně podrobně popsat, jak to lítání vypadá, a bylo to jako z laciné červené knihovny. „Člověče, vždyť já o ní vlastně vůbec nic nevím. Snad jenom to, že je vdaná a má rodinu. Dokonce ani nevím, kde přesně bydlí. A je to tak možná lepší, protože bych ji chtěl hned vidět. Naše vztahy se omezují jenom na telefon. Nedovedeš si představit, jak pořád šmíruju ten displej, jestli tam je nějaká SMS. A ty děsný pocity při tom, když tam je, ta radost a krásnej, hřejivej pocit na hrudi, že mě má ráda, zároveň ale to svírání, že se trápí stejně jako já. No, a když tam není, tak je to přesně stejný, jenom ta motivace je naopak. To svírání a bolest, že jí nechybím, ale na druhou stranu ten hřejivý pocit, že se pro mě netrápí. Prostě z toho není úniku. Připadám si jako školák, nejsem zvyklej doma něco tajit, ale toto přece manželce nemůžu vyprávět. Stejně tak nejsem zvyklej psát SMS a hledat chvilky, kdy je můžu poslat nebo jí zatelefonovat. Prostě nevím, co s tím. Chybí mi, chci být s ní, i když vědomě vím, že je to blbost. Ta situace je fakt děsná a nevidím z ní žádný východisko. Už jsem si myslel, že se mě to netýká, ale já ti po ní toužím jako po ženský. Kdybychom se setkali, tak vážně nevím, jak by to dopadlo, asi by to bylo silnější než já.“ Skončil s hlubokým povzdechem a pohledem na displej mobilu, na kterém naštěstí žádná nová SMS nebyla. I ten oblíbený čaj usrkával tak nějak bezmyšlenkovitě a podezíral jsem ho, že jeho chuť vůbec nevnímá. Vnímal jsem jeho vnitřní rozpoložení, proudil ke mně z něho děsný zmatek a bylo mi jasné, že když s tím rychle něco neuděláme, tak se schyluje k vážnému průšvihu.

    Zeptal jsem se ho, co s tím jako hodlá dělat. Jeho odpověď mě příliš nepřekvapila. „Já ti vážně nevím, prostě v tom lítám a vůbec nevím, kudy z toho ven. Žiju jako ve snu a nemám na nic jiného myšlenky. Nemůžu se na nic soustředit, o ničem přemýšlet, mám jí plnou hlavu. Nevím, jak dlouho to budu moct takto vydržet. Už jsou to tři dny a nelepší se to, naopak to je čím dál horší. Chci být s ní, ale nechci nikomu dělat problémy a nejmíň ze všeho jí nějak ublížit. Za tebou jsem přišel proto, jestli to náhodou neznáš a jestli si s tím budeš vědět rady.“

    Jeho důvěra mě potěšila a slíbil jsem mu, jako už tolikrát v minulosti, pomoc. Fakt je ale ten, že nikdy předtím se mi jeho problémy nezdály být tak akutní a zásadní. Sdělil jsem mu, že to na mě dělá dojem, že se jim otevřela společná karma. To ho dost překvapilo a neodpustil si komentář. „Fakt? To bysme si snad dřív šli po krku a nechtěli bysme se objímat.“ Vysvětlil jsem mu, že to tak v praxi vždycky nemusí být, že to může fungovat i jinak a že se o tom bude moc zanedlouho přesvědčit sám. I přes všechny zkušenosti a prožitky, které u mě doposud udělal, se tvářil nedůvěřivě. Tentokrát to prostě bylo něco jiného, bylo to příliš bolavé a emotivní.

    Navrhnul jsem mu, že to celé musíme začít rozmotávat od začátku, tedy od té jejich společné minulosti, která se začala promítat do přítomnosti. Připustil, že ho to také napadlo, ale že když se na to chtěl sám podívat, tak ho to nikam nepustilo, protože se nedokáže soustředit a náležitě zklidnit. Ujistil jsem ho, že se vzhledem k jeho stavu není čemu divit, ale ve dvou nám to určitě půjde jako vždycky snadno. To už ale bude další část našeho příběhu.

LLV – listopad 2007