Politika

     Před nedávnou dobou jsme byli všichni svědky nevybíravého předvolebního boje. Vše, čeho jsem byl svědkem a časté dotazy, proč se na této občanské kratochvíli neúčastním, mě přivedly k tomuto malému zamyšlení.
    Tato doba byla plná emocí, které značně zastíraly zdravý úsudek. Proto jsem si nechal publikování těchto řádků až na dobu, kdy se situace poněkud zklidní. Předpokládám, že vzhledem k přetrvávajícímu mocenskému handrkování našich politiků máte zatím toto období ještě v živé paměti.
    Nejsem politolog, a proto nehodlám zacházet do přílišných detailů ani předkládat nějaké ucelené závěry. Budu se držet „selského rozumu“, který by dle mého názoru měl tvořit základ všeho dění. Tato moje úvaha má tedy spíše za cíl předložit jiný možný úhel pohledu a poukázat na některé oblasti, jejichž nelogičnost vás může vyprovokovat k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou.
    Kdyby se nejednalo o tragedii, která se nás všech aktivně dotýká, bylo by jistě sledování tohoto divadla docela zábavné. Nerozhodný výsledek voleb pak byl obohacením této volební frašky o další dějství.
    V předvolební době se vybarvila i většina těch, kteří jinak zůstávají v anonymitě. Jistě jste si všimli, že v této době přestaly platit veškeré argumenty a jakákoli smysluplná diskuse přestala být možnou. Na tom by pochopitelně nebylo nic špatného, pokud by tato stanoviska nebyla výsledkem masivní reklamy a praktickým projevem zmanipulování mysli většiny obyvatel. Do této hry se pak aktivně zapojila i značná část naší duchovní scény, kdy někteří kolegové dokonce pocítili potřebu aktivně podporovat tu či onu politickou stranu, v jejímž volebním vítězství viděli toužebně očekávané světlé zítřky. 
    Ale nyní již ke slíbenému zamyšlení na toto téma. Nejdříve se trochu podívejme na základ fungování naší společnosti. Toto zamotané klubko můžeme začít rozplétat z jednoho nebo druhého konce. V podstatě je lhostejno, ze kterého, a tak začnu z toho, který je na povrchu. Bude se jednat o vnější projevy, které jsou vidět, a skončím u podstaty problému.
    Aby nám bylo jasno, o co vlastně v této hře jde, podívejme se nejprve, kdy a proč vlastně celý politický systém vznikl. Je celkem snadno prokazatelné, že v dávné lidské historii žádné politické strany nebyly, a přesto lidé v tomto období žili možná spokojenější život, než je tomu nyní. Vznik a rozvoj politického hnutí můžeme zaregistrovat až v období technické revoluce, tedy se vznikem kapitalismu. V předcházejících obdobích toho totiž nebylo třeba. Jednotlivé role byly jednoznačně dány a nedalo se na nich nic měnit. Se vznikem relativně svobodných mas obyvatelstva však musel být vytvořen nástroj na jejich efektivní ovládání. Tímto nástrojem se staly právě politické strany, které hájily zájmy jednotlivých (ať se to komu líbí nebo ne) společenských tříd. Většina z nás jistě ve škole toto období probírala a tak toto téma jistě není zapotřebí příliš rozvádět. V této době vznikl celkem jednoduchý a pochopitelný přerod, kdy se z feudálů stali kapitalisti a z nevolníků rolníci a dělníci. Vykořisťovatelský způsob fungování v takto nově přetvořené společnosti zůstal pochopitelně zachován. Nemohlo tomu být ani jinak. Postupem doby se pouze měnily způsoby tohoto vykořisťování, které se stávaly stále dokonalejšími a méně nápadnými. V dnešní době si už tuto podstatu uvědomuje pouze málokdo. V polovině května jsem četl na internetových stránkách Matrix 2001 článek s názvem Pověst o vzniku demokracie, který celou situaci popisoval velmi jasně a názorně. Vzhledem k tomu, že bych tuto problematiku zřejmě nevystihl lépe, dovolím si z něho citovat malou ukázku.    

    Jeden za druhým šli pomalu otroci a každý nesl obroušený kámen. Na deset otroků se počítal jeden ozbrojený hlídač. Stranou od otroků, na vrcholu třináctimetrového pahorku, jenž byl ručně vytvořen z obrovských kamenů, seděl Kracios - jeden z vrchních žreců; v průběhu čtyř měsíců mlčky pozoroval události. Nikdo jej nevyrušoval, nikdo ani pohledem nesměl přerušit jeho přemýšlení. Otroci a stráž vnímali pahorek s trůnem na vrcholu jako neoddělitelnou část krajiny. A člověka, který seděl nehybně na trůně nebo se procházel po plošině na vrcholu pahorku, si již nikdo nevšímal.
    Takto nějak lze popsat diktaturu, kterou si většina z nás starších pamatuje.
    "Ty, staříku, a já a my všichni brzy nebudeme otroky, ale svobodnými lidmi. Počítej, staříku: na každou desítku otroků je jeden strážník. A patnáct otrokyň, jež připravují jídlo, šijí oblečení, pozoruje také jeden strážník. Pokud se ve smluvený čas my všichni vrhneme na stráž, porazíme ji. Ať jsou strážnici ozbrojení a my jsme zakováni do řetězů. Ale je nás deset na každého a řetězy lze také využít jako zbraň, pokud by se nastavovaly pod úder mečů. Odzbrojíme všechny strážníky, svážeme je a zmocníme se zbraní."
    Otevřenou diktaturu si masy uvědomují, je stále mnoho nespokojených, a proto i značné nebezpečí převratu, ke kterému dříve či později nakonec určitě dojde.
 "Ano, mladíku, se svým plánem a myšlenkami můžeš odzbrojit stráž a zvítězit nad armádou", odpověděl žrec již povzbudivě a dodal: "Ale co potom začnou dělat otroci a co se stane s vládci, strážníky a vojíny?"
    "O tom jsem moc nepřemýšlel. A zatím mě napadá jediné: všichni, kteří byli otroky, se stanou svobodnými, všichni, kteří dnes nejsou otroky, stanou se jimi," nepříliš jistě odpověděl Nard, jako by přemýšlel nahlas.
     Úroveň revolucionářů vychází z prostředí, ve kterém žili a nestačí na to, aby nastolili zcela jiné zřízení, v nově nastoleném řádu dokáží pouze zaměnit role. Na podstatě společnosti se tedy revolucí nic nezmění.
    "Nejjednodušší je povědět vládci o spiknutí, mladý otrok bude zadržen, zjevně je vůdcem ostatních. Ale to nevyřeší problém. Otroci si vždy budou přát osvobodit se z otroctví. Objeví se noví vůdcové. Vypracují nové plány, a pokud je to tak, hlavní nebezpečí pro stát vždy bude existovat uvnitř státu." … Před Kraciem stál úkol: vypracovat plán zotročení celého světa. Chápal, že se nepodaří dosáhnout cíle pouze pomocí fyzického násilí. Je zapotřebí psychologické působení na každého člověka, na celé národy. Je třeba transformovat lidskou mysl, vštípit každému, že otroctví je nejvyšší blaho. Je třeba spustit automatický program, který bude celé národy dezorientovat v prostoru, čase a pojmech. A hlavně - v adekvátním vnímání skutečnosti.
    Přímočaré řešení problému není zrovna nejvýhodnější. Proto je třeba najít mnohem rafinovanější způsob řešení, který málokdo prohlédne.
    Ale stačí několik vět a zotročím na příštích tisíc let nejen dnešní otroky, ale také jejich potomky a pozemské vládce." … Není možné toho dosáhnout pomoci početného vojska a vyčerpávajících válek. Ale udělám to několika větami. Uběhnou pouze dva dny po jejich pronesení a uvidíte, jak se začne měnit svět. … Ale čím více otroků, tím více se musíme obávat jejich vzpoury. Posilujeme ochranu. Jsme nuceni dobře krmit své otroky, jinak nedokáží vykonávat těžkou fyzickou práci. Ale stejně jsou líní a mají sklon k buřičství. Nebudou potřebovat stráž. Strážci se také promění v otroky. "S úsvitem nového dne se všem otrokům daruje úplná svoboda. Za každý kámen přinesený do města bude svobodný člověk dostávat jednu minci.  Mince bude možné vyměnit za jídlo, oblečení, příbytek, palác ve městě nebo za samotné město. Odedneška jste svobodní lidé." … Tisíce lidí, bývalých otroků, o závod tahaly stejné kameny, co dřív. Zalévajíce se potem, mnozí nesli dva kameny. Jiní, kteří měli jeden, běželi a zvedali prach. Někteří strážci také tahali kameny. Lidé, kteří si mysleli, že jsou svobodní - vždyť jim byly sundány okovy - se snažili získat co nejvíce vytoužených mincí, aby si vybudovali šťastný život. … Část otroků jedla přímo za chůze, nepřála si ztrácet čas na cestu do baráku, aby se najedla, a platila lidem za obsluhu vydělanými mincemi. "To jsou věci: i lékaři se u nich objevili, přímo za chůze poskytují pomoc zraněným, a také za mince. Dokonce si zvolili hlídku dopravní bezpečnosti. Brzy si zvolí náčelníky, soudce. Ať volí: vždyť si myslí, že jsou svobodní, ale podstata se nezměnila, stále tahají kameny..."  

    Tolik k otázce rozdílu totality a demokracie pro skalní zastánce demokracie. Podobnost tohoto příběhu se současným stavem není rozhodně pouze náhodná. Pokud se nad jeho obsahem hlouběji zamyslíte, určitě se vám rozkryje celá rafinovanost současného systému. Určitě také zjistíte, že se současný stav v podstatě v ničem neliší od toho, který vám předtím tolik vadil. Třeba přijdete i na to, že mezi jednotlivými politickými systémy není ve své podstatě žádný rozdíl a u všech jde pouze o moc a bohatství. Rozdílné jsou pouze prostředky, jak k těmto cílům dospět.  
    Nejprve se podívejme na nejvšeobecnější rysy politiky. Kromě touhy po moci a bohatství je každý společenský systém charakterizovatelný svou snahou ovládat druhé, manipulovat jejich myslí a řídit jejich životy. Už termín „vláda“ napovídá, o co tu jde. Nebo jste v některém státě zaznamenali, že jej řídí sbor služebníků? K naplnění svého cíle využívají politici všech dostupných prostředků. Podle svých schopností a možností to pak dělají více či méně skrytě. Pokud pochybujete, tak si najděte ve slovníku význam slova demokracie a porovnejte si ho s tím, v čem žijete. Možná se nebudete stačit divit. Z těchto důvodů je z mého pohledu obsah „diktatury“ a „demokracie“ stejný. U diktatury oceňuji alespoň to, že se svou podstatou netají a lidé, kteří v ní žijí, alespoň vědí, na čem jsou.
    Když se někdo z vás přiklání na jednu nebo na druhou stranu, dali jste si tu práci a porovnali jste si zvěrstva spáchaná oběma těmito systémy? Pokud ne, tak si s tím tu práci dejte a uvidíte, že mezi nimi není v podstatě žádných rozdílů. Pro obdivovatele demokracie chci dodat, že systém, který je založen na vykořisťování člověka člověkem, mě rozhodně neoslovuje. Když pro nic jiného tak proto, že nechci být v pozici vykořisťovaného, ale stejně tak nechci ani nikoho vykořisťovat.
    V této oblasti chci vzpomenout ještě některé aspekty, které stojí za zmínku. Například vojenskou oblast. „Naše členství ve Varšavské smlouvě bylo špatné a členství v NATO je dobré.“ I když jsem docela pamětník, tak si nevzpomínám, že by Varšavská smlouva napadla nějaké jiné suverénní státy (které nebyly jejími členy) a že by se naše jednotky na nějaké takové agresi podílely. Pokud byla na našem území rozmístněna spousta sovětských jaderných raketových základen, neměli občané do toho co mluvit a bylo to špatné, proto, sotva jsme se jich zbavili, toužíme po obdobných zařízeních amerických, což pro nás bude to nejlepší, co nás může potkat. Nevím jak vy, ale já jsem pacifista, a tudíž jsem proti jakémukoli násilí a už vůbec nevěřím, že by se dal nějaký konflikt vyřešit jadernými zbraněmi.
    Pokud jsme dříve žili v období regulovaného hospodářství, ať už státu nebo RVHP, bylo to špatné a museli jsme přejít k volnému trhu. Ten nám však dlouho nevydržel a velmi rychle se přeměnil v razantní regulace Evropské Unie. Vidíte snad v tomto hospodářském diktátu nějaký zásadní rozdíl? Já opravdu ne.
    Čeho si ještě můžeme u současných společenských zřízení všimnout? Je to absence filosofie a z ní plynoucích hodnot. Všechna společenská uskupení minulosti, která dosáhla mimořádného rozvoje, byla založena právě na filosofii a jejím prostřednictvím deklarovaných hodnotách. Podívejte se na současné hodnoty, slyšíte o nich někde, jdou snad veřejně propagovat? Propagovat klanění se „zlatému teleti“ a propagování co největší spotřeby za každou cenu by asi nebylo nejpřitažlivější.
Dříve existovala cenzura, což pochopitelně nebylo dobré a bylo oprávněným centrem kritiky. Podívejte se na to, jak je to s informacemi dnes. Podstatné informace jsou zatajovány, zkreslovány a filtrovány, namísto nich jsou sdělovací prostředky plné nepodstatného bulvárního braku. V tom „lepším“ případě se dozvíte, co si přesně o dané události máte myslet. Podstata je ve skutečnosti tedy opět stejná.
    Dříve byli občané ideologicky manipulováni, aby se ztotožňovali s oficiální politickou linií. Dnes si sice jako nezaměstnaní a bezdomovci můžete říkat, co chcete. Pokud však chcete žít alespoň na trochu přijatelné životní úrovni, nejste ideologicky, ale ekonomicky usměrněni do patřičných mezí.
    Samostatnou kapitolou je pak v této oblasti reklama, která nepřetržitě působí na vaše nevědomí a podmiňuje většinu vašeho každodenního chování.  
    V další části tohoto zamyšlení se podívejme na některé konkrétní politické projevy, se kterými se v naší společnosti můžeme běžně setkat. Je až s podivem, jaká politická kultura se stala běžně používanou normou. Chování, které bychom v běžných vztazích jen velmi těžce tolerovali, je u politiků přijatelné. Nestojí již tento samotný fakt na hlubší zamyšlení? Proč má o mém osudu rozhodovat člověk, kterému bych se při osobním setkání raději vyhnul? Pro ilustraci uvedu pouze pár nejmarkantnějších příkladů.
    Když se podívám na kandidátku kterékoli politické strany, tak žádného navrhovaného kandidáta osobně neznám, a proto nemohu mít ani představu o jeho lidských a odborných kvalitách. Jsem proto odkázán výhradně na působení reklamy, kterou mu jeho politická strana zajistí.  Nevím jak vy, ale já nechci, aby o mém životě rozhodoval někdo neznámý, od kterého nevím, co mohu očekávat.
    Každá politická strana si bez uzardění připraví od pohledu zcela nereálné programové prohlášení, protože ví, že i v případě, že volby vyhraje, nebude vládnout sama a nesplnění svých slibů bude moci velmi lehce svalit na svoje koaliční partnery, případně tlak opozice. Nevím jak vy, ale já mám vousy, a proto nechci, aby mi někdo mazal med kolem úst.
    Po zvolení se každý poslanec (zástupce obyvatel) stává jaksi soběstačnou a naprosto nekontrolovatelnou jednotkou, která je ve své podstatě nezávislá i na své rodné straně. Aniž by k tomu potřeboval mandát svých voličů, může klidně přejít k opozici nebo skrytě a nekontrolovatelně hlasovat proti zájmům vlastní strany. Ani v jednom případě mu nehrozí odvolání a nahrazení někým jiným, který by vůli voličů naplňoval. Nevím jak vy, ale já požaduji, aby mnou zvolený zástupce byl kontrolován a musel mi ze své činnosti skládat účty.
    Pokud dojde k situaci, ze které je patrné, že jeden nebo více politiků musí zákonitě lhát, nic se neděje a neexistuje síla, která by lháře ze lži usvědčila. V převážné většině případů to končí patovou situací, kdy skončíme na tvrzení proti tvrzení a voliči, podle své politické příslušnosti, se mohou domnívat, že právě jejich zástupce je ten pravdomluvný a představitel opozice je lhář. Nic se však nestane, ani když je politik ze lži usvědčen, celá aféra odezní do vytracena bez jakéhokoli postihu. Nevím jak vy, ale vzhledem k tomu, že sám nelžu a s lháři se pokud možno ani nestýkám, čímž si šetřím spoustu problémů, požaduji, aby nelhal ani mnou volený politik. Usvědčení politika ze lži považuji za tak zásadní morální selhání, že by mělo být řešeno jeho neprodleným odvoláním.
    Obdobná situace je s čestností našich politických představitelů, kterým připadají jako samozřejmé i věci, nad kterými zůstává zbytku národa nevěřícně rozum stát. Poukazování opozice, jejíž skandály jsou již dávno zapomenuty, na úplatnost a nečestnost vládnoucích politiků je také docela úsměvné. Už jste někdy viděli, aby někdo uplácel někoho, kdo nemá na nic vliv? Nevím jak vy, ale já jednám čestně, a proto nechci, aby moje zájmy zastupoval někdo, kdo si osopuje neoprávněná privilegia, kdo je úplatný a arogantní i vůči těm, kteří jej do jeho funkce zvolili.
    Další důležitou oblastí, která jistě stojí za pozornost, je narůstající zadluženost našeho státu, tedy nás všech. Nevím jak vy, ale já se osobním dluhům vyhýbám a žiji pouze na takové úrovni, na jakou mám. K tomuto postoji mě vedou jak ekonomické, tak duchovní pohnutky. Stejně tak by se dle mého názoru měl chovat stát. Proto jsem také žádnému politickému přestaviteli nedal mandát k tomu, aby mě a moji rodinu ekonomicky zadlužil. Protože dluhy, které naši představitelé při svém nekompetentním jednání nadělají, nakonec stejně zaplatíme my všichni. Když ne přímo finančně, tak určitě svou svobodou. O pravých příčinách tohoto stavu a důsledcích, ke kterým vede, se ještě dále zmíním.
    S touto oblastí velmi úzce souvisí i absence jakékoli osobní zodpovědnosti ve vztahu k nekompetentnímu rozhodování politiků. Pokud způsobí škodu běžný zaměstnanec, je na něm tato škoda s největší pravděpodobností vymáhána. V politice toto pravidlo ale rozhodně neplatí. Nemám při tom na mysli pouze dlouhodobé škody zapříčiněné chybnou koncepcí. Politici nejsou odpovědni ani za vyčíslitelné ekonomické dopady. Nevím jak vy, ale já tento stav rovněž nemohu považovat za normální.
    Dále se podívejme na prosazování stanovisek a předvolebních programů po volbách. Politické strany vytvoří dle svého vlastního uvážení často absurdní koalice, které jim umožní pokud možno nerušeně vládnout. Proto dochází k paradoxní situaci, kdy se druhá nejsilnější strana ve státě, která zastupuje druhou nejpočetnější skupinu občanů, nemůže podílet na rozhodování o veřejných záležitostech a kdy se s třetí nejpočetnější stranou dokonce nikdo ani nebaví. Na rozdíl od toho se nejméně zastoupená strana klidně dostane do vlády a má důležité slovo v rozhodování. Tento stav v žádném případě neodpovídá voličským preferencím ani zdravému rozumu. Proto je celkem úsměvné, když je najednou tolik povyku ohledně výsledku 100 : 100. Ve své podstatě je přece 99 : 101 přesně o tom samém. Zhruba polovina národa bude diktovat svou vůli druhé polovině národa, která tím pádem bude zákonitě nespokojená a bude dělat všechno proto, aby to té vládnoucí polovině nefungovalo. Nevím, jaký postoj k této oblasti zaujímáte vy, ale já se kloním k onomu buddhistickému „nechť jsou šťastny všechny bytosti“, a proto mě tento stav rozhodně nemůže uspokojovat. 
    Na závěr se stručně podívejme na to konkrétní, z jakých lidí se naši politici skládají. Z vývojového hlediska se bez rozdílu politické příslušnosti jedná o osoby, které se nachází na psychickém stupni svého vývoje. Jejich EGO je silně rozvinuté, proto touží po postavení, moci, poctách, proto jsou ochotni falšovat svoje akademické tituly, opisovat odborné práce, proto přehlíží nás ostatní, poroto je jim jedno jakou stranu či jaké myšlenky reprezentují. Proto je pro ně udržení dosažených pozic tak důležité a neúspěch pro ně znamená absolutní zhroucení jejich světa.  Proto jsou chytří, ale bez patřičných morálních kvalit a etických hodnot jim schází moudrost a jejich chytrost se mění ve vychytralost. Proto opovrhují lidmi na nižším stupni vývoje, kteří zastávají nižší postavení a kteří se jim zdají primitivní. Proto nechápou lidi moudré, kteří nesdílí jejich hodnoty, a proto je považují za blázny a podivíny. Proto mezi sebe nikoho jiného nepustí, a proto je také naše politická scéna právě taková, jaká je.
    Za zmínku jistě stojí i kolegialita politiků, kdy po neudržitelné aféře či do nebe volající neschopnosti je daný politik svými kolegy dočasně zabezpečen patřičným místem ve státní správě či soukromém sektoru se státní účastí. Přesně podle hesla „co se dnes stalo jemu, se zítra může stát i mně“. Jeho plat je v takovém případě pochopitelně podstatně větší, než byl původně. Okolnosti jeho odstoupení jsou díky sdělovacím prostředkům rychle zapomenuty a v dalším volebním období se jeho rozzářený obličej opět objevuje na předvolebních kandidátkách a televizních obrazovkách. Běžný občan má prostě krátkou paměť.
    Za tohoto stavu si politici pochopitelně vůbec neuvědomují, že ve své podstatě stejně nemají na nic vliv a jsou pouze figurkami na šachovnici, na níž hraje hru někdo úplně jiný. A kdo je ten někdo jiný? Jak je dobře známo, moc a možnost rozhodovat má ten, kdo má peníze. Jakou finanční částkou pak disponují političtí představitelé, tedy stát? I když nejsem žádným stoupencem konspiračních teorií, výsledek této jednoduché úvahy je nasnadě, stačí, když se podíváte, která společnost má jaké zisky.
    O této problematice by se toho dalo pochopitelně napsat mnohem víc, domnívám se však, že tento text skýtá dostatek námětů na hlubší zamyšlení. Pokud přestanete pouze přijímat, ale začnete se samostatně nad okolním děním zamýšlet, budete se zřejmě divit, jak jste tuto hru mohli tak dlouho hrát.
    Co napsat závěrem? Právě popsané skutečnosti mě vedou k závěru, že za celkovým úpadkem lidské společnosti nestojí nic jiného než konkrétní vyspělost jejích jednotlivých členů, která je prezentována konkrétními společenskými zřízeními a jejich politickými systémy, které jsou právě z důvodu příčiny svého vzniku nereformovatelné. Proto na tomto stavu žádné volby nemohou nic změnit a zabývat se touto problematikou je proto dle mého názoru pouze promarněným časem. Politický systém jako takový se přežil a je ze své podstaty nevyhovující a plodící konflikty. O tom se můžeme přesvědčit nejen u nás, ale stejně tak ve všech technicky vyspělých státech světa. Tento systém je o to nebezpečnější, že udělá všechno proto, aby se udržel u moci. S tím, že se jí dobrovolně vzdá nebo že tento stav může vyřešit nějaká další revoluce, rozhodně nelze počítat.
    Je nějaké řešení této neutěšené situace? Domnívám se, že je. Neočekávejte však popis nějakého dokonalého společenského zřízení. Za současného stavu lidstva by to byla stejně pouze další utopie, jako byly všechny předešlé. Toto nové zřízení musí být pro lidi, kteří však jeho obsah také musí dokázat naplnit. Ono opravdu platí, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Proto také řešení této situace není snadné. Pro začátek bude stačit, když se dokážeme povznést nad vžitá schémata a nebudeme se bát zásadní změny. Jako reálnou možnost tento stav změnit spatřuji nezdržovat se těmito marnými politickými experimenty, ale pracovat na svém rozvoji, pomáhat v něm druhým a společně jít cestou ke svobodě. Zde je však třeba si uvědomit, že každý, kdo se touto cestou vydá, je zákonitě nepřítelem každého politického zřízení, a proto musí počítat se všemi důsledky, které z toho plynou.
    Nyní už víte, jaký je můj apolitický politický postoj a jaký je pohled diváka, který se z jeviště dívá na politickou frašku současnosti. Je jen na vás, jakou roli si pro příště v této frašce vyberete. Jako diváci jste sice nuceni si svou podívanou zaplatit, jako její aktéři se však slibovaného honoráře určitě nedočkáte.

LLV - červenec 2006