Pruské balady

    I když si to málokdo uvědomuje, spousta našeho jednání je podmíněna naší minulostí. Ba co víc, naší minulostí je podmíněna celá naše současná osobnost. Při hlubším zamyšlení dojdeme k závěru, že tomu nemůže být ani jinak. Naše přítomnost přímo navazuje na naši minulost a vychází z našich dřívějších zkušeností a prožitků. V této oblasti se také nalézá odpověď na otázku „ proč jsem právě takový, jaký jsem? “ Odpověď na ni můžeme nalézt právě a pouze ve své minulosti.
 
    Ne jinak tomu bylo i s klientem, který pociťoval silné pouto k ne zrovna světlému období našich dějin – k období Třetí říše. Poodhalením roušky minulosti se identifikoval s konkrétní osobou žijící v tomto období. Kromě toho našel ve svém okolí i osoby, ke kterým jej poutají úzké vztahy z této minulosti. Stejně tak se rozkryla jeho pouta ke konkrétnímu kraji a objasnil se i jeho současný profesní zájem, který přímo navazuje na jeho tehdejší pracovní aktivity.
 
    Svoje nálady, atmosféru tehdejší doby i určitou rozervanost při konfrontaci minulosti s přítomností, vyjádřil i ve své básnické sbírce Pruské balady. To, že se nejedná o nic příjemného a jednoduchého, můžete vidět na následující ukázce.

O NÁS ZPÍVALA ÁRIJSKÁ LÁSKA, KTEROU ZABIL ČAS.

Tak jako voda bere si písek zpívá své Denise,
jež má oči ze smaragdu a ví kdy se vrátí k nám.
Temná jak den, jenž po nocích svítí
 
až za světlo a za tmu, kam musíme spolu jíti.
Ztrestáni až na povrch v jiném těle, v jiné zemi,
líto je mi, že ztratili jsme všechno,
ale ona vrací se stále k nám.
 
O nás zpívala árijská láska.
 
 
            NECHCE SE MI ŽÍT, AŽ NAJDEME SE NEBUDEM UŽ SE CHTÍT,

na Lichterfelde Salzungerpfag číslo 4
tisíce hlavní a nás míří,
nemohou nás vidět, v nás je světlo a v nich je tma.
 
Na Lichterfelde Salzungerpfag číslo 4,
Hans Kammler domů míří,
nechce se mu žít více,
nechce se mu žít v Jižní Americe,
 
jen na Lichterfelde Salzungerpfag číslo 4,
 
jen na Lichterfelde Salzungerpfag číslo 4!
 
 
CHTĚL BYCH SE VRÁTIT, ALE CHTĚL BYCH, ABY TO NEBYLO JAKO KDYSI,

nad měsíce musí přece ještě jeden měsíc svítit,
nad sluncem by mělo ještě jedno slunce svítit!
 
Ale nemohu si vzpomenou, i kdybych měl sen,
že jsem se s Tebou líbal na Unter den Linden,
naše země je rozbitá a postavena jinak!
Nemohu si vzpomenout a i kdybych si vzpomněl,
že po Wilhelmstrasse jsem za Tebou přijel,
 
naše láska je rozbitá a jiná!
 
V našem domě nepotkáš našeho syna!
S naší láskou je zle! Mrtva je má harfa!
Mrtvý zní hlas Rudolfa von Sebottendorffa: s naší zemí je zle!
 
Nepotkám nikdy krásnější ženu,
nepojedeme spolu do Berchtesgadenu,
přátelé jsou mrtví a mágové v nebi, chtějí,
abych s Tebou za nimi šel!
 
Náš Berlín je v nebi!
 
Náš Berlín je v nebi!
 
 
DEN I NOC STEJNĚ MĚ BOLÍ,

duše musí orat
kámen z Zeppelinských polí
v továrně smrti Dora.
 
S generálem Nebem
z ledu máme dům
v ponorce 977.
V ledovém moři náš orel má své rovy,
 
již vylétl mi z čela jak generálovi Kammelerovi!
 

Zveřejněno s laskavým svolením autora.

LLV – listopad 2005