Reakce na výzvu Charta 2004

     Tak jako k mnohým z vás se i k nám z několika stran dostalo znění výzvy Charta 2004. Vzhledem k tomu, že se z něho autoři snaží udělat širší hnutí, cítili jsme potřebu se k jejich výzvě podrobněji vyjádřit. Obsah a podpora tohoto provolání totiž není tak jednoznačná, jak se na první pohled zdá. V případě vážnějšího zájmu je text charty k dispozici zde.

     Ocenit je třeba hlavně odvahu autorů veřejně vystoupit a projevit nespokojenost se stavem naší společnosti. V této oblasti jim fandíme a můžeme se s nimi plně ztotožnit. Náš pohled na řešení tohoto problému, se však s nimi rozchází.   

    Nejdříve si musíme uvědomit, že společenské poměry jsou odrazem toho, jaká je společnost. Jak autoři chtějí tyto problémy řešit plošně? Vždyť co je dobré pro jednoho, už nemusí být dobré pro druhé. Většina lidí v naší společnosti vede konzumní způsob života. Svůj volný čas tráví ve virtuálním světě nákupních center, večery před televizní obrazovkou sledováním životních osudů hrdinů telenovel, kteří jsou všichni krásní, šťastní, bohatí a úspěšní. O takovémto životě sní, ale jinak jim současný stav věcí vyhovuje. Je snazší uniknout z reality do světa snů a tužeb, nic neřešit a nějak přežít. Necítí potřebu svobodně se rozhodovat, mít možnost volby a za svoje rozhodnutí nést zodpovědnost. Proto je nelze k tomu nutit. Svými požadavky v tomto případě autoři výzvy nedělají nic jiného, než se děje jim samotným.

    Do stejné problémové kategorie lze zařadit také skutečnost, že neexistuje žádné univerzální řešení, které by bylo vhodné pro každého člověka. Z vlastní praxe například víme, že pro mnohé lidi je klasická medicína jediný přijatelný způsob prevence a řešení zdravotních obtíží.  

    Charta 2004 nepostihuje podstatu problému; upozorňuje a snaží se řešit pouze jeho nepodstatné projevy. Zde si uvědomme, že nic není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá. Při složitosti společenské problematiky je nad síly jedince všechny tyto oblasti a propojení obsáhnout. Obdobně jako u projevů nemoci je však možné se dopátrat jejich příčin.

    Ve svém provolání se autoři zaměřují na velmi úzkou oblast negativních jevů. Výčet problémů a bolístek naší společnosti by se dal značně rozšířit. Zřejmě se ve své výzvě soustředili pouze na problémy, které se jich dotýkají osobně. Řešení těchto jevů, bez pochopení jejich podstaty a širších souvislostí, však není vůbec možné. Navíc lze předpokládat, že dokonce změnou jen některých oblastí se celkově nic nevyřeší, ale naopak že pravděpodobně dojde k destabilizaci a zhoršení funkčnosti celého systému. Mimo to se příčina tohoto stavu projeví zcela jistě někde jinde a pravděpodobně v mnohem vyhraněnější podobě. 

    Chybí zde také nějaká vize nového, lepšího stavu a způsob, jak toho dosáhnout. Nebo si myslíte, že pokud mně bude vadit například znečištěné životní prostředí, pomůže, když budu křičet na ulici, že chci dýchat čistý vzduch? Nebo, když si lehnu na silnici, že auta zůstanou stád?, či snad že zastavím chod továren? Řešení není tedy není vůbec jednoduché a já mohu pouze dělat něco se sebou, například přestat jezdit autem, nekouřit, třídit odpad apod.

    Z tohoto pohledu a v dostupné formě Chartu 2004 můžeme považovat pouze za projev nespokojenosti a výkřik zoufalství jejích autorů. 

    Jde totiž především o to, že ve hře je prvek kompetentnosti. Z podstaty věci samotné musíme konstatovat, že jsou problémy, k jejichž řešení nejsme kompetentní. Řešit a rozhodovat můžeme pouze o těch oblastech, ke kterým tyto kompetence máme.

    Popisované problémy se dnes netýkají pouze nás a území našeho státu a tak je v jejím rámci nemůžeme ani řešit. Jde o problémy celosvětové a globální, proto je jejich řešení, zdá se, možné pouze v tomto rámci.

    Šanci jít jinou, vlastní cestou a samostatně po svém si řešit svoje problémy jsme už dávno propásli. Trh ovládly nadnárodní společnosti, jsme zadluženi, moc nám toho v našem státě už nepatří a výrazně roste i zadluženost soukromá. Čím více se zapojujeme do struktur EU, tím více omezení se nás týká a naše kompetence se zmenšují! Takže o čem můžeme skutečně rozhodovat?

    Pokud o tom pochybujete, přečtěte si varování z Austrálie, které se k nám před nějakou dobou dostalo. Podobnost dění u nás s popsaným scénářem je jistě jenom náhodná. Jeho znění najdete zde a zde. Naši politici a vláda dnes již také mohou pouze rozhodovat o tom jestli, případně kdy bude svátek a kde vyvěsíme státní vlajku. O charakteru našeho zdravotnictví a jiných důležitých věcech už dávno rozhoduje někdo jiný. Ekonomické páky jsou mnohem méně nápadné než vojenské, ale jsou o to účinnější. 

    Další velký problém spatřujeme v nejednotnosti, vzájemném znevažování a řevnivosti alternativní scény, na kterou autoři výzvy apelují. I kdyby se tato scéna nějakým zázrakem spojila, tak bude v naší společnosti stále tvořit nic neovlivňující menšinu. Pokud přejdeme do oblasti utopie a připustíme, že by se jí podařilo něco změnit, tak by nejspíš následovala osud OF a bezprostředně po svém vítězství by nevěděla, co s ním dál dělat. Naplnila by se pouze nesmyslnost všech revolucí. 

    Nesdílíme ani optimismus autorů výzvy v tom, že je nějaký rozdíl státních orgánů v přístupu k bývalým a současným chartistům. Podstata je stejná, v obou případech na jejich signatáře stát pohlíží jako na nepřátelské osoby. Jenom policejní možnosti se výrazně změnily. Proto také musíte počítat s tím, že připojením se na stránky Charty, nebo použitím tohoto výrazu v textu či telefonickém rozhovoru, se při dnešním technickém vybavením policie, zařadíte do seznamu jejich zájmových osob. 

    Pokud autoři čekají nějakou odezvu od širší veřejnosti a vyjádření se politiků na svou výzvu, jestli nechtějí, aby jimi publikovaný text zapadl, měla by mít výzva potřebné náležitosti a měla by naplnit potřebný právní rámec. V praxi by to znamenalo nejprve provést důkladný odborný rozbor stávajícího stavu a nalezení jeho příčin. Následně najít způsob řešení. Teprve pak vytvořit prohlášení se všemi právními náležitostmi. Pak vytvořit občanské sdružení, jehož jménem by text byl doručen na všechna kompetentní místa.

    Ani tento postup by však dle našeho názoru nedokázal nic vyřešit. Nikoho totiž předělat nelze, lidi lze (ho) pouze manipulovat, donucovat a ovládat, což nevidíme jako nejvhodnější řešení. Proto se domníváme, že je efektivnější obrátit se směrem dovnitř, pracovat na svém rozvoji a pomáhat v něm druhým. Je to sice řešení zdlouhavé, ale dle našeho názoru jediné možné.

                                                                                                                                                                                                        IJ - únor 2005