Duchovní cesta - obsah

    O čem by tedy takzvaná duchovní cesta měla v ideálním případě být? Dle mého názoru by to mělo být vědomé pokračování individuální evoluce. V každém případě by se mělo jednat o harmonický rozvoj všech oblastí člověka. Tento rozvoj by měl být navíc realizován v určitém pořadí, které zaručí potřebnou posloupnost tohoto procesu. Navíc úroveň každého člověka, který se na tuto cestu vydává, je jiná a tudíž i jeho potřeby musí být zákonitě individuální. Proto takovéto poutníky nejde sehnat do nějakého houfu a hnát je jako stádo po této cestě společně. Tomu nakonec brání i to, že síly a kondice všech zúčastněných nejsou stejné a tam, kde si jeden musí odpočinout, může jiný kráčet vesele dál. Použitá forma by pak měla umožňovat jak vstup různě připravených jedinců na jedné straně, tak dosažení konečného cíle na straně druhé. Neměla by tedy poutníka opustit v průběhu jeho cesty, ale měla by ho spolehlivě dovést až k danému cíli. Rozebírat cíl této cesty, ať jej nazveme osvícením, realizací, nebo jakkoli jinak, by bylo momentálně nad rámec tohoto zamyšlení.

    Zároveň je zapotřebí oprostit se od všech předběžných omezení a mnohdy velmi rozšířených a zaužívaných dogmat. K dosažení poznání je třeba přistupovat s jasnou a prázdnou myslí, která je prosta jakýchkoli omezení. V praxi to znamená být přístupni všemu, co k nám přichází.

    V této oblasti si musíme uvědomit, že se všechno vyvíjí. Vyvíjí se bůh, vesmír, země, andělé i lidé. Vyvíjí se tedy jak cíl naší cesty, tak její formy, i my sami. Vyvinuly a posunuly se i naše hodnoty a požadavky na nás. Dnešní člověk má jiný úkol, než který měl člověk před několika tisíci lety. Proto se není možné dogmaticky držet tehdejšího obsahu a forem, které k němu vedly.

    Kromě těchto základních předpokladů musíme brát v potaz i některá základní kritéria této cesty, mezi která určitě patří efektivnost, tedy rychlost, jakou se k danému cíli dostaneme, a v neposlední řadě i soustavnost růstu, která svědčí o tom, že se na svojí cestě nedopouštíme chyb, které by nás strhávaly zpět. 

    Na tuto oblast můžeme bezprostředně navázat úvahou, proč je současný stav právě takový, jaký je?

    Pokud se podíváme na výslednost odtajnění všech praktikovaných metod, které byly původně jako tajné předávány od mistra pouze vybraným a k tomu připraveným žákům, budeme muset konstatovat, že došlo ke značnému nárůstu kvantity. Rozšíření členské základny ale rozhodně nemá přímou vazbu na nárůstu kvality. Základní příčiny tohoto jevu jsou: 

    Rozbor každé z těchto příčin by jistě vydal na samostatné zamyšlení. Mimo to, jistě dokážete uvedené body dále rozvinout a definovat i další příčiny, které tento neutěšený stav zapříčiňují.  

    Jako základ tohoto problému spatřuji zásadně změněné podmínky realizace této cesty proti minulosti. V historii tomu totiž bylo tak, že se jednalo o tajné nauky, kde mistr, guru, šaman či učitel posuzoval, hodnotil a rozhodoval o tom, zda je konkrétní žák na tuto cestu připraven. Pokud na ni připraven nebyl a jeho materiální základy byly nedostačující, neměl prostě vůbec možnost na svojí cestě v její duchovní oblasti pokračovat. K tomu musíme připočíst ještě tu skutečnost, že v té době rozhodně nešlo o kvantitu, ale o kvalitu vybraných žáků. Proto používané postupy také mohly slavit mnohem větší úspěchy než dnes.

    Odtajnění většiny těchto nauk a jejich zpřístupnění široké veřejnosti však tuto selektivní překážku zcela odstranilo. Toto je negativní aspekt tolik opěvovaného zpřístupnění těchto učení široké veřejnosti. K tomu musíme připočíst malé zkušenosti a třeba i nedostatečnou soudnost adepta duchovní cesty. Každý z nás má zákonitě tendence svoji stávající úroveň a možnosti přeceňovat. Do této oblasti musíme připočíst i spoustu samozvaných mistrů, kteří sami nemají dostatečnou úroveň a zkušenosti. Vzhledem k tomu, že tato oblast bývá dobrým zdrojem jejich obživy, nemůže jim jít ani o kvalitu, ale spíše o kvantitu platících žáků. Tímto způsobem se na duchovní cestu dostává i spousta lidí, kteří k její úspěšné realizaci nemají předpoklady a v minulosti by se jim o ní ani nesnilo.

    U kolika konkrétních směrů se setkáme s tvrzením, že se zabývají rozvojem čaker až od třetí, případně jiné čakry směrem nahoru, s odůvodněním, že těm spodním se není třeba věnovat. Nebo, že daný směr pracuje pouze s kosmickou energií a energii zemskou zanedbává, nebo její existenci zamlčuje úplně? Na první pohled by se to mohlo zdát jako závažný nedostatek. Situace se však takto jeví až v dnešní době a došlo k ní nepochopením konkrétních učitelů, případně adeptů daných směrů. V době, kdy tyto směry vznikly a byly praktikovány v podobě tajných nauk, tato skutečnost nebyla problémem. Učitel si prostě vybral pouze takové žáky, kteří měli spodní čakry dostatečně rozvinuty, nebo měli práci se zemskou energií dostatečně zvládnutu. Tito žáci pak při svém rozvoji pouze navázali na již dosažený stav a pod vedením učitele jej rozvíjeli dále. Odtud zřejmě pramení i samotný pojem duchovní cesta. Jak sami jistě dobře víte, dnešní stav je této skutečnosti na hony vzdálen. Položili jste si třeba otázku, proč všichni obyvatelé východních států nejsou třeba praktikující buddhisté? Nebo kolik z těch aktivně praktikujících došlo na konec svojí cesty? Nebude to asi tím, že by buddhismu nevěřili, jenom si na rozdíl od nás moc dobře uvědomují, že k realizaci jeho myšlenek zatím vnitřně nedozráli. To je právě ta kulturní znalost, která v nich vytváří jejich soudnost a která nám tolik chybí. Nestačí totiž pouze chtít, musím k tomu mít i potřebné předpoklady. 

    V kontextu s obsahem a projevy duchovní cesty se musíme zamyslet i nad oblastí komunikace duchovní oblasti s oblastí materiální. Zde se jedná zejména o dvě základní oblasti. První z nich je duchovní rozvoj a majetek. Zde se setkáváme se dvěmi základními extrémy. Jedním s nich je asketismus a druhým z nich je bohatství vyplývající většinou z komercionalizace duchovní oblasti. Ani jeden z těchto stavů nemůžeme považovat za optimální. Z principiálního hlediska je duchovní rozvoj a bohatství v rozporu. Ne proto, že by duchovně vyspělý člověk musel být zákonitě chudý, ale proto, že ho tato oblast nijak neoslovuje a proto pro její rozvoj nečiní tolik, kolik si okolnosti a doba pro zbohatnutí vyžadují. Člověk na duchovní cestě má prostě jiné priority hodnot, než je shromažďování majetku. Stejně tak ale nemůžeme schvalovat druhou variantu, tedy asketismus a chudobu. Ekonomická situace takovéhoto člověka by měla umožňovat odpovídající postavení ve společnosti a zabezpečení jeho hmotných potřeb na potřebné úrovni. Starost o tuto oblast nesmí příliš odvádět jeho pozornost od dalšího rozvoje a musí mu umožňovat využívat k naplnění tohoto cíle všech běžně dostupných prostředků. Oba popsané extrémy v praxi signalizují, že s rozvojem konkrétního člověka není něco v pořádku.

    Druhou základní oblastí je konfliktnost duchovně orientovaného člověka s jeho okolím. Všeobecně by se dalo usuzovat, že duchovně vyspělý člověk by měl žít naprosto bezkonfliktním životem. Praxe nám ale ukazuje, že tomu tak mnohdy není. Když se na tento jev podíváme blíže, tak zjistíme, že se nejedná o náhodu, ale o zákonitost. Podstata problému nespočívá v tom, že by duchovní rozvoj vedl ke konfliktnosti, ale v tom, že vede k odlišnosti od materiálně smýšlejícího okolí. Toto okolí se řídí svými zákonitostmi, které se od duchovní vyspělosti většinou značně liší. Duchovně vyspělý člověk nevyhledává konflikty, ale vzhledem ke svému odlišnému vystupování a neochotě podřídit se zaužívaným zvyklostem je ve společnosti mnohdy terčem útoků. Tento jev můžeme nalézt v celé lidské historii a můžeme se s ním setkat v praxi i dnes. Ve svojí vyhraněné formě již stál život mnoho velkých osobností a bude tak tomu zřejmě i v budoucnu. Pokud nevěříte, tak si vzpomeňte na osud Krista, Husa, Ghándího, Osha a mnohých dalších. 

    Ve většině u nás praktikovaných způsobů pojetí duchovní cesty dochází k vytěsnění, popření a distancování se od některých jevů a aspektů života. Dochází při tom ke zdůrazňování dualismu, tak, jak je tomu například v případě dobra a zla. V tomto pojetí pochopitelně musíme vyznávat dobro a bojovat se zlem. Pro naše pochopení a další rozvoj poznání jsou ale důležité všechny aspekty našeho života, které navíc musíme dokázat bezezbytku přijmout. Jinak si pouze nahradíme jeden omezený způsob života jiným, jinak omezeným způsobem života. O tom by ale duchovní rozvoj určitě být neměl.

    Autentičnost duchovní cesty je vyjádřena již v Bibli rčením „žít v pravdě“ Jeho význam musíme spatřovat především v praktickém jednání, které odpovídá stavu naší mysli. U většiny snaživců však tomu tak není. Studiem získají nějaké informace, na jejich základě si vytvoří nějakou představu o ideálním stavu a té se pak zvýšeným úsilím snaží vyrovnat. Tím vlastně znásilňují svoji stávající přirozenost. Z tohoto rozporu vzniká napětí, které se pak na nich negativně projevuje. Ve svém důsledku se tento stav projevuje dobře známými depresemi z nenaplněných představ a nutkavou potřebu zvýšit úsilí plynoucí z pocitu, že se nám nic nedaří a nic nestíháme.

    V praxi se jako vhodnější ukazuje opačný model. Nechat na sebe působit prožitky, jejichž prostřednictvím dochází k poznání a pochopení, které se následně zcela přirozeně a bezkonfliktně projeví v každodenním životě. Tímto způsobem k žádnému rozporu nedochází, vše probíhá harmonicky a klidně, což se projevuje spokojeností člověka.

    Jak se dá k tomuto stavu dospět? Každý si svoji pravdu musí hledat a najít sám. Být tedy ve svém životě aktivní a nesnažit se někoho napodobovat, či následovat. Prostřednictvím literatury, přednášek, kurzů a seminářů si samostatně získané poznatky můžeme pouze prověřit jako všeobecně pravdivé a tím se ujistit, že nescházíme ze správné cesty. 

    Spousta dnešních hledajících, kteří se snaží duchovní cestu realizovat, ve svojí podstatě nedělá nic jiného, než to, že žije svůj sen, který je ohraničen mantinely toho kterého směru. Tímto způsobem zcela spolehlivě unikají od reality, o jejíž poznání právě jde. V praxi jde o zavírání očí před realitou tohoto světa. Určitě jste již mnohokrát slyšeli, a to i od poměrně známých osob, které se na naší duchovní scéně vyskytují již dlouhou dobu, že se na televizi nedívají, to, nebo ono nečtou, tam, nebo onde nechodí. Tito lidé pak mohou naprosto klidně dělat závěry o duchovní vyspělosti a vůdčím postavení českého národa. Obrázek, který by se jim naskytnul, pokud by navštívili běžné hospody, protialkoholní léčebny, či diskotéky se zfetovanou mládeží, by jim do jejich snu příliš nezapadnul. Ale i to je naše současná realita.
    O jakém pochopení obsahu duchovní cesty v těchto případech můžeme mluvit? Vždyť lidé s tímto postojem ani nenásledují svoje vzory. Nebo jste někde četli, že se Buddha, či Kristus vyhýbali setkání s násilím a utrpením? Naopak, aby se ho dokázali zbavit, museli je důkladně poznat a pochopit, což by se jim nikdy nepodařilo, pokud by se s ním neztotožnili.  

    Zanechme ale dalších úvah a zodpovězme si onu nejdůležitější otázku o obsahu, nebo podstatě duchovní cesty. Při troše zjednodušení je odpověď velmi prostá. Na duchovní cestě nejde o nic jiného, než o zvýšení osobních vibrací poutníka, který po ní jde. Jakou formu k dosažení tohoto cíle zvolí je naprosto lhostejné. Právě zvýšení vibrací je základní kritérium pravdivosti a úspěšnosti použitých postupů. Pouze jemnější vibrace nám umožní další mystické prožitky, další poznání a plnější pochopení reality, ve které žijeme. Tuto skutečnost by měl mít neustále na paměti každý, kdo po této cestě jde.  

    Je mi jasné, že pro spoustu „duchařů“ tyto řádky nebudou rajskou hudbou a že si za ně jejich pochvalu nevysloužím. O tu mi ale v žádném případě nejde. Pokud vyprovokují byť v jediném čtenáři potřebu se nad nimi hlouběji zamyslet a následně jej přivedou na skutečnou duchovní cestu, jejich účel bude splněn. O nic jiného v tomto případě nejde.

LLV – červen 2005

Zpět
Vytiskni stránku