Duchovní cesta - formy

     V našich podmínkách je duchovní cesta většinou chápána jako forma studia vědomostí, případně jako nácvik nějakých konkrétních dovedností a technik. V těchto případech mnohdy chybí vyváženost a návaznost obou těchto složek. Mimo to je obsah cesty mnohdy pojímán jako něco odtrženého od života, co se praktikuje v době „od do“, případně pouze tehdy, když je na to čas. Málo kdy se setkáme s tím, že by tato praxe byla pojímána jako každodenní součást běžného života. Pokud ji někdo bere na plný úvazek a jako projev života, jedná se většinou o ojedinělou výjimku.

    Zde si také musíme uvědomit podstatný rozdíl mezi věděním, které se vztahuje ke změně naší mysli a prožitkem, který vytváří poznání a je důsledkem změny nás samých, tedy ducha. V prvním případě nemůžeme mluvit o tom, že tito jedinci ví, ale pouze o tom, že si myslí, že ví. Jejich mysl a úroveň vědění je u nich totiž určující veličinou. Velmi často se můžeme v praxi setkat s tím, že se dříve než o nějakou smysluplnou činnost jedná o jakési duchovní hrátky a koketérii s touto problematikou.    

    Vzhledem k odlišnosti jednotlivých obsahů těchto forem je zcela logické i roztříštění naší duchovní scény. K tomu by nemuselo docházet, kdyby se jednalo pouze o odlišnou formu duchovní cesty, která nás přivádí ke stejnému obsahu. Tak tomu je například v Japonsku, kde je zcela lhostejné, jestli jdete cestou meče, lukostřelby, čaje, či ikebany. Jsou to pouze různé formy jedné a téže duchovní cesty, ze kterých si vyberete tu, která vám nejlépe vyhovuje. Při jejich realizaci pak zcela jistě dojdete ke stejnému cíli. Proto také adepti těchto na první pohled rozdílných cest požívají všeobecnou úctu a navzájem se ctí. Tento stav svědčí o skutečném pochopení obsahu a ne pouze o bazírování na konkrétní formě, jak je tomu většinou u nás, kde tento přístup vede k vzájemné řevnivosti. O tom jaké jedovaté sliny se dokáží plivat a jaké hanebné skutky se dokáží činit v této oblasti se nebudu raději zmiňovat. Všichni to jistě moc dobře znáte. 

    Přesto, že všechny naše cesty vedou k jednomu cíli, jsou při bližším pohledu značně rozdílné. Stalo se dnes jakýmsi módním trendem volit cesty exotické, které vedou do daleka. Všichni dobře známe starou a osvědčenou pravdu, že poznání musíme hledat uvnitř sebe a nikdy je nemůžeme nalézt vně. Co kdybychom toto osvědčené a jistě pravdivé rčení použili i na naši cestu?  

    V tomto případě může bezesporu plně platit podobenství, které jsem si dovolil vypůjčit z knihy Adžána Čá, Strom v lese:  

    „Řeky a potoky.

    Když lidé vstoupí do proudu Dharmy, je to jen jediná Dharma. Přestože přišli z různých míst, spojí se a dojdou souladu, stejně jako řeky a potoky, jež plynou do moře. Jakmile vtečou do moře, mají všechny stejnou barvu a chuť. Stejně je tomu u lidí.“ (Dharma = Buddhova nauka, Pravda) 

    Toto je skutečná podstata a jednota všech forem, která je tvořena jejich vnitřním obsahem. Pokud jej však opustíme, jak se tomu u nás většinou v praxi stává, je všechno jinak. Pak se nejedná o jejich jednotu, ale pouze o různé úhly vnějšího pohledu při kterých vidíme vždy něco zcela jiného. Tento způsob vnímání nám totiž brání nazřít skutečnou realitu jako celek a předkládá nám k pochopení pouze její nic neříkající fragment. Takovýto pohled a na něm založená cesta nás nikdy k vytouženému cíly nemůže dovést. Tímto nedostatkem se mohou mimo uvedených duchovních směrů „pyšnit“ i všechny církve, sekty a náboženská hnutí. 

    Podívejme na jednotlivé aspekty u nás běžně praktikovaných forem duchovní cesty. 

    Jako první aspekt si dovolím uvést místní příslušnost. Všichni, kteří někdy dříve dosáhli realizace svého cíle a které proto obdivujeme, tohoto výsledku dosáhli ve svém přirozeném prostředí. Ke svému poznání dospěli tam, kde běžně žili, ve svých pouštích, pralesech, horách a jeskyních. Kdyby žili v dnešní době, tak by svoji cestu realizovali třeba v paneláku a vůbec by je nenapadlo jezdit svoje poznání hledat někam jinam. To jenom pro některé z nás, při našem nepochopení, není náš domov dostatečně inspirující a musíme tyto uznávané autority následovat pokud možno doslovně, tedy i s místem jejich tehdejšího působení. Ve skutečnosti v tomto případě neděláme nic jiného než pravý opak toho, co bychom dělat měli. Místo abychom svoje poznání hledali uvnitř sebe, což můžeme udělat kdekoli, hledáme je vně, kde je ale v žádném případě nalézt nemůžeme. Vždyť cesty typu Jóga, Buddhismus, Učení Nagualů a nevím které ještě, jsou z tohoto pohledu právě takovým vně.

    Nesledujeme tyto cesty možná jenom proto, že ty naše místní prostě vůbec neznáme? Nebo je v tom lepším případě považujeme za méněcenné? Kdo z nás je schopen říct něco bližšího o mystice původních obyvatel žijících na našem území? Jak se v této oblasti realizovali třeba Slované, nebo Keltové?

    Je velká škoda, že původní formy duchovní cesty zatím zůstávají na našem území zapomenuty a nepodařilo se jim překročit propast času. Zřídkavé pokusy o návrat k nim jsou většinou pouhou koketérií s touto problematikou. Na rozdíl od těchto prastarých duchovních cest pozdější tradice nikdy přerušeny nebyly a jsou stále živé. Nikdy však nebyly skutečně zveřejněny a dávány na odiv. Proto, i když nepůjdeme do daleké minulosti a dotážeme se na směry jako jsou Kabala, Alchymie, nebo Hermetismus, dostaneme pouze mlhavé odpovědi.

    V této souvislosti jsem se dozvěděl opravdu zajímavé informace. Kabala má něco společného se židy, alchymisté vyráběli kámen mudrců, zlato a elixír mládí. Hermetismus pak má něco společného s těsněním, případně celistvostí. Opravdu to byly „vyčerpávající“ a s exotickými duchovními směry nesrovnatelné znalosti.

    Podívejme se na další aspekt, kterým může být výběr dané formy duchovní cesty. Buddha, Kristus i všichni ostatní zakladatelé konkrétních směrů šli svojí vlastní cestou. Nikoho nenapodobovali, při svém hledání prostě byli sami sebou. Snažili se poznat a pochopit pravdu a podstatu našeho bytí bez ohledu na to, co říká jejich okolí. To jenom my se musíme stále ohlížet, či přímo odvolávat na to, co říká Buddha, Ježíš, či ten, či onen učitel. Jako by bylo něco špatného, za co se člověk musí málem stydět, mít svůj vlastní názor.
    Jako východisko ze současného stavu tedy vidím, půjde-li každý adept svojí vlastní cestou. Držet se při tom osvědčených pravd a při hledání svého poznání využívat vhodných a progresivních technik. 

    Proč tento postup doporučuji? Rozeberme si jednotlivé důvody, mluvící pro toto doporučení, důvody, kterých si většinou ani nejsme vědomi. I přes poměrně dobrou znalost exotických forem duchovní cesty, která je vytvořena značným množstvím dostupné literatury, se zde můžeme setkat s množstvím problémů.

    Jedním z hlavních problémů je nepřesnost překladu. K tomu dochází pokud překlad provádí komerční překladatel bez osobní znalosti dané problematiky. Jako jeden příklad za všechny mohu uvést v našich krajích dlouholeté ztotožnění hara s pupkem. A to už vůbec nevzpomínám tiskařského šotka, který se i v dnešní době do textu vloudí a provází vydání knih bez korektur. Pak se můžete snažit praktikovat doporučené postupy sebeusilovněji a výsledky se prostě dostavit nemohou.

    Jako s nadbytečnou přítěží zde musíme počítat zejména se znalostí cizího jazyka a obsahovou znalostí neznámých pojmů a kulturních souvislostí. Pozor, s angličtinou si rozhodně nevystačíte. I anglické texty jsou pouze překlady originálů psaných v sanskrtu, či různých starých jazycích. Česká verze je pak výsledek minimálně dvojnásobného překladu, který většinou nemá s originálem příliš společného. Pokud nadále věříte v možnost doslovného následování popisovaných postupů, vzpomeňte si na tichou poštu, kterou snad v dětství každý z nás hrál.

    Dalším závažným úskalím je většinou značně nejasný popis předávané problematiky, který umožňuje značné množství interpretací. Pak dochází k tomu, že všichni děláme totéž, ale každý naprosto jinak. Konkrétní způsob provedení pak závisí zejména na individuálním poznání, či míře citu každého jedince.

    Nemůžeme opomenout ani nepochopení konkrétního směru, který přímo vyrůstá z dané kulturní tradice, která je nám cizí. Takovéto vytržení z kontextu nemůže nikdy vést k hlubokému a opravdovému pochopení. Pokud chcete oponovat, že to není problém, tak si upřímně odpovězte na otázku, za jak dlouho jste schopni asimilace do naprosto odlišného kulturního a společenského prostředí. Obávám se, že v praxi vám na to bude váš život krátký.

    Pokud chceme tyto zprostředkované způsoby nahradit informacemi, takříkajíc z první ruky, musíme se vydat na skutečnou fyzickou cestu do exotických zemí. Tomuto cíli pak musíme podřídit veškeré naše snažení. Našetřit peníze na ne zrovna levnou cestu, získat potřebné informace, nebo ještě lépe zkušeného průvodce. To vše si vyžádá nemalé úsilí a čas, který bychom mohli věnovat skutečnému cíli našeho snažení. V zahraničí jsme pak od vlastního duchovního snažení odváděni exotickým prostředím, které upoutává naši pozornost, hmyzem, odlišnou stravou, zdravotními problémy, jazykovou bariérou, odlišnou kulturou, mentální i životní úrovní. Na vlastní kvalitní duchovní praxi nám pak mnoho prostoru nezbývá.

    Absolventi této duchovní turistiky budou jistě oponovat důležitostí setkání s opravdovým duchovním mistrem, nebo návštěvou energeticky silných míst, která jsou obzvlášť vhodná k meditaci. K tomu si dovolím uvést, že naplnění obou těchto důvodů nemusíme jezdit hledat někam jinam. I v našich panelácích se dá při troše úsilí nějaký ten duchovní mistr nalézt. Je pravda, že většinou nedisponuje vyholenou hlavou, ani exotickým duchovním oděvem. Může ale nabídnout něco mnohem cennějšího, což je pravidelný a dlouhodobý osobní kontakt a individuální vedení. Obdobně je tomu i s místy vhodnými k meditační praxi, či provádění duchovních obřadů. Kdo hledá, ten najde, viz náš Projekt Velká Morava. Je opravdu škoda, že tato místa nejsou dostatečně známa a že se prakticky nevyužívají.  

    Dalším velmi častým argumentem je vnitřní blízkost s daným směrem. Rozvzpomenutí se na minulý život, kdy člověk daný směr praktikoval a podobně. V tomto případě se ale nejedná o nic jiného než o restimulaci dané problematiky. Mimo to, pokud bychom v tom dřívějším životě při praktikování toho kterého duchovního směru byli opravdu tak úspěšní, tak bychom se už dnes nemuseli na nic rozvzpomínat. 

    Odhlédněme od různorodosti forem duchovní cesty, které si můžeme dle vlastního vkusu zvolit a položme si otázku, co by tyto formy měly mít společného. Co je tedy obsahem a podstatou duchovní cesty? Ale o tom až příště.

LLV – květen 2005