Duchovní cesta – úvod

    Poslední dobou jsem ve svém okolí zaznamenal spoustu podnětů, které mě přivedly k zamyšlení na toto téma. Na jejich základě jsem si plně uvědomil nesoulad mezi množstvím „chodců“ po této cestě a jejich úsilím, které na jedné straně vynakládají a mezi mizivými výsledky, které na druhé straně dosahují. Tento stav nemůže být náhodným a určitě musí mít svoje objektivní příčiny, které k němu vedou. Aby toto zamyšlení mělo nějaký smysl, vytýčil jsem si poměrně neskromný cíl tyto příčiny nalézt a hlouběji rozebrat.

    Původně jsem chtěl v rámci tohoto zamyšlení dát na papír pouze pár slov. Při obšírnějším zamyšlení se závažnost tohoto tématu ukázala ale tak velká a všeobecné pochopení této problematiky tak malé, že jsem nakonec zvolil daleko širší rámec, než jsem původně zamýšlel. Pro tuto obsáhlost jsem obsah svého zamyšlení také rozdělil do několika částí.

    Předesílám, že rozhodně nechci aby tyto řádky vyzněly tak, že jediný patent na rozum mám jen já a že jsem proti praktikování klasických duchovních směrů.
Všechny tyto směry, počínaje náboženskými, přes nejrůznější sekty a nejrůznější duchovní školy měly v minulosti svoje nezastupitelné místo a jistě byly pro lidstvo přínosem. Jejich bezmyšlenkovité následování nás však dnes už k žádnému pokroku nepřivede, k dosažení pokroku musíme znát jejich podstatu a ne je jenom slepě kopírovat dřívější vzory. Pokud si tuto skutečnost nejsme schopni uvědomit, uvízneme pouze v osidlech dalších sebeklamů. 

    Nejdříve si definujme pojem duchovní cesty. Obávám se, že tento pojem je již dnes stejně zprofanovaný jako pojem Bůh, duch a mnohé další. Připadá mi však výstižný a proto nevidím důvod, proč jej i nadále nepoužívat.

    V původním pojetí si pod tímto pojmem můžeme představit evoluční vývoj člověka. Ať už se jedná o jeho omezenou formu, tedy o rozmezí definované počátkem, vztahujícím se k fyzickému narození až po jeho konec, který je spojen s fyzickou smrtí. V širším pojetí, v rámci reinkarnačního koloběhu se jedná o dlouhodobý vývoj ducha jako takového, který se skládá z epizod jednotlivých životů ve fyzických  tělech. V žádném případě se však nejedná pouze o rozvoj některých specifických vlastností týkajících se duchovní oblasti.

    Tento smysluplný obsah se však v dnešní praxi velmi často mění v zálibu, koníčka, ukrácení dlouhé chvíle, navozování příjemných stavů, případně příjemného setkávání se s přáteli. Tyto aktivity nelze odsoudit, mají ale s duchovní cestou pouze velmi málo společného. Budeme-li realizovat takto pojatou duchovní cestu, nebo se budeme realizovat v klubu leteckých modelářů, či sportovních potápěčů, je celkem jedno. Výsledek našeho snažení bude obdobný. Vzhledem k praktickému zaměňování těchto zcela odlišných obsahů se však musíme částečně věnovat i těmto otázkám.

    I přes uvedené skutečnosti si pod pojmem duchovní cesta většina z nás představuje způsob nějakého osobního rozvoje, který je orientován do duchovní oblasti. Přitom většinou získáváme dojem, že právě tato oblast je pro člověka rozhodující a mimořádně důležitá.

    Již v této představě dochází k prvnímu závažnému omylu. Rozvíjet pouze jednu svoji složku vede k narušení harmonie a celistvosti, což může být, a v praxi také často bývá, dost problematické. Tento duchovně orientovaný rozvoj by měl následovat až po dostatečném zvládnutí fyzické oblasti a vyřešení problémů, které se v ní nachází. Je to jako kdybychom se před zimou zaměřili na opravu střechy svého domu, kterou nám zatéká na hlavu, ale nevěnovali pozornost rozbitým oknům a vylomeným dveřím, kterými nám do domu fouká. Pokud je pro vás tato představa absurdní, tak vězte, že přesně s takovýmto pojetím duchovní cesty se v převážné většině případů můžeme setkat. Tomu pak odpovídají i dosahované výsledky a pády, které jsou o to horší, z čím větší výšky dotyčný padá. Pokud se podíváte kolem sebe, tak jistě najdete dostatek praktických případů, které budou tomuto popisu odpovídat. 

    Jaká je tedy realita kolem nás? Uvědomme si, jakého procenta obyvatel se tato oblast skutečně týká. V celkovém pohledu to je jenom nepatrná část, která při stávajícím většinovém rozhodování nic neznamená.

    Bez ohledu na to, jak na tom který poutník je, má na výběr přehršel klasických směrů, kterých se při svojí cestě může přidržet. Všechny tyto směry se však orientují výhradně na duchovní rozvoj a materiální oblast člověka nechávají bez povšimnutí.  V těchto kruzích je jaksi pod úroveň řešit „přízemní“ problémy, protože všichni se musí, či měli by se věnovat co nejvyšším, rozuměj, nejušlechtilejším cílům. Výška těchto cílů pak ukazuje na výšku úrovně konkrétního jedince. K problematice příčin tohoto stavu se ještě vrátím později.

    Proto se tito lidé upínají na kultivování vlastností, které pro ně třeba zrovna nejsou vůbec důležité a oblasti, které by přímo existenčně potřebovali řešit, nechávají bez povšimnutí. Výsledkem pak musí zákonitě být to, čeho jsme také většinou svědky – neharmonický rozvoj osobnosti. Dochází-li k uspokojivému vývoji, ten však většinou pokračuje pouze do doby, než člověka doženou právě ty problémy, kterým v minulosti nevěnoval patřičnou pozornost. Pak se veškeré úsilí zhroutí jako domeček z karet a člověk padá ze svých vysněných výšin a končí v depresích, případě přímo u pokusů o sebevraždu.

    Druhou velmi rozšířenou možností je ustrnutí vývoje. Člověk se prostě upne na konkrétní techniku, nebo metodu, jejíž možnosti přeceňuje. Tím ztrácí soudnost, stává se fanatikem a jeho duchovní cesta a tím i osobní vývoj je u konce.  

    Důležitým výchozím aspektem je také to, kdo se na duchovní cestu vydává. Na duchovní cestu ba se měli vydávat pouze takový jedinci, kteří již nenachází uspokojení v materiální oblasti a kteří v ní nemají žádné nevyřešené problémy.

    Až příliš často se však můžeme setkat s pravým opakem. Na duchovní oblast se orientují ti, kteří v materiální oblasti neuspěli, mají v ní spoustu problémů a v nové orientaci hledají pouze novou – snadnější oblast uplatnění, sebeuspokojení a uznání. V těchto případech je naplnění v duchovní oblasti zcela nereálné a odpovídají tomu i neslavné konce těchto adeptů. 

    Z uvedeného lze usuzovat, že i když k této problematice budeme přistupovat s humorem, jedná se o velmi závažnou věc a tomu by měla odpovídat i zodpovědnost našeho přístupu. Proto si nejprve položme otázku: Existuje pouze jedna správná duchovní cesta, nebo jich může být více?

                                                                                                                                                                                                        LLV – květen 2005