Co mně ŘKM dala a vzala
 

 

    Každého člověka v životě potkávají těžké situace, které musí řešit, všichni máme nějaké starosti a problémy. Stejně tak i já jsem se potýkala dlouhá léta s problémy. Situace, které mně život připravoval k řešení, si byly podobné, typ partnerů „jakoby byl přes kopírák“ a i mé vztahy končily velmi podobně. Proč? Napadalo mě. Co jsem komu udělala? Proč je to pořád dokola? Proč nemůžu žít normálně? Kladla jsem si otázky a nevěděla, co se sebou mám dělat.
    Zpočátku jsem řešila tyto situace „panákem“ nebo novým partnerem, případně adrenalinovým zážitkem, ale problémy se opakovaly. Začala jsem víc přemýšlet o sobě, o tom, co dělám špatně, proč to dělám a odkdy. Začala jsem hledat příčinu svých problémů, hledat a uvědomovat si souvislosti. Hledala jsem pomoc a vyzkoušela několik metod, všechny s malým nebo krátkodobým efektem.

    Je to rok a půl, co se věnuji Řízené kauzální meditaci (ŘKM). Doposud jsem řešila pomocí této metody dva problémy.

    ŘKM mně dala možnost trvale se zbavit problému, který mě tížil a ochromoval dlouhý čas. Který způsoboval automatické reakce na určité situace bez možnosti svobodné volby.Po odstranění problému, jsem měla možnost vychutnat si příjemný pocit moci se svobodně rozhodnout, co udělám v situaci, která dříve vždy dopadla stejně. Najednou jsem měla možnost učinit to poprvé úplně jinak.
    ŘKM mně dala možnost pochopit, že to, co mě v životě potkalo, potkává a ještě potká, to čemu říkáme problémy, traumata, starosti, že to vše není žádný trest. Že všechno v životě má svou příčinu a je to zároveň příležitostí něco nového se naučit a pochopit.

    A na druhou stranu mně ŘKM vzala možnost nechávat věci "napospas osudu" a se rčením "však ono to nějak dopadne" už si také nevystačím. Snažím se žít v souladu s karmickými zákony a to mě nutí přemýšlet. Už to u mne nefunguje jako dřív - hodit problémy za hlavu, dát si pár panáků s přáteli a je hotovo.
Mizí mně ze života někteří dřívější přátelé. Tím, jak se měním a vnímám věci trochu jinak, přestáváme si s některými rozumět, což je mně líto.
    Své zdravotní problémy už nechci řešit jen "tabletkou"; vždyť nemoc je jen důsledkem nějakého mého špatného konání. Má nějakou příčinu a tu je potřeba najít a odstranit. Začínám přemýšlet,jestli moje povolání, práce zdravotní sestry, které mě dříve tak naplňovalo, má z tohoto pohledu vůbec smysl.
 
    Napadá mě otázka, kdo vlastně jsem? Jsem to ještě já? Jaká jsem doopravdy? Cítím trochu strach z tohoto poznávání sebe samé, ze změn, které se uvnitř mě dějí, ze ztráty jistot.

    Někdy se ptám sama sebe, jestli to nebylo dřív jednodušší? Bylo - nebylo, cítila jsem se hůř, jen už jsem na to pozapomněla. A tak se učím. Učím se přijímat život takový, jaký je, s tím, že problémy neodkládám, ale řeším je. Nesoudit jednání druhých, ale přemýšlet o nich i o svém konání. Nechtít změnit svět, ale změnit sebe, svůj postoj. Učím se brát za svůj život plnou zodpovědnost. Vždyť záleží jenom na mně, jak vlastní život prožiji a čím jej naplním.

IJ - 7.11.2004