Válka

    Stačí, když si toto slovo přečtete a budete sledovat, jakou odezvu vyvolá ve vašem těle. Tato odezva nepotřebuje žádný další komentář. Proto se tentokrát nejedná ani tak o zamyšlení, jako o stanovisko, a to stanovisko jasné a stručné.
    K napsání těchto řádků mne konkrétně přivedla válka v Iráku. Stejně tak to ale mohla být jakákoli jiná válka, která by byla vedena pod jakoukoli jinou záminkou a kdekoli jinde na světě. 
    Nemíním se zde zabývat jednotlivými detaily, které dle mého názoru nejsou v tomto případě vůbec důležité. Důležitá je pouze podstata věci samotné.
    Válku považuji za špatnou a neobhajitelnou v každém případě. Ve své podstatě se totiž nejedná o nic jiného než o nejhrubší formu organizovaného násilí. Na toto násilí pak vždy doplácí zejména ti nejméně vinní. Válkou se také ve skutečnosti nic nevyřeší. Vzroste pouze vzájemná nenávist, rozpory se pouze prohloubí a skutečné řešení problémů se odloží na pozdější dobu. Ve válce nemůže být vítězů, vždy jsou v ní pouze poražení.

    Nemohu souhlasit ani s tvrzením, že „kdo je proti spravedlivé válce, podporuje nespravedlivost“. V tomto tvrzení jsou vzájemně podmiňovány dvě naprosto rozdílné věci.
    Ve skutečnosti je pravý opak pravdou. S válkou nesouhlasím proto, že nesouhlasím s jakýmkoli druhem násilí. Stejně tak tedy nesouhlasím s organizovaným násilím realizovaným diktátorskými režimy nebo třeba režimy, které o sobě prohlašují, že jsou demokratické. Stejně tak jsem proti páchání násilí jakýmikoliv organizovanými skupinami i proti násilí páchaným mezi jednotlivci navzájem. Nemusí se při tom vždy jednat o násilí fyzické, stejné výhrady mám i proti těm nejjemnějším projevům násilí. Toto všechno je totiž v přímém rozporu s tím, co dělám a o co se snažím, je to v rozporu s osobní svobodou člověka. Každý člověk bez rozdílu má totiž právo na svoji osobní volbu.
    Proto nemohou obstát ani argumenty, že je násilí pácháno v jeho zájmu a pro jeho vlastní dobro. Díky svému nepochopení se totiž příjemce není schopen s tímto dobrem ztotožnit. Ke svému poznání a přijetí poznaného musí dojít každý sám za sebe. Se vztahem k násilí tomu není jinak a proto je jakékoli přesvědčování zcela zbytečné.
    Stejně tak nelze tvrdit pacifista = oběť. Jde pouze o to, jak člověk ke svému nenásilí dospěl. Je to proto, že sám byl dřív bojovníkem a na základě svých prožitků došel k poznání nesmyslnosti této cesty, nebo je natolik slabý, že se na žádný odpor nezmůže? Pacifismus bude jistě v obou případech zcela odlišný.
    Často se setkáváme s pojmem „boje proti zlu“. Bojujeme s kdečím, s násilím, kriminalitou, dopravními nehodami, sektami, ale i se svým EGEM. Zajímavé je na tom to, že tento boj nikdy nekončí a vždycky jsme v něm v té znevýhodněné pozici. Moje zkušenost ale hovoří o něčem zcela jiném. Se zlem v jakékoli jeho podobě nelze bojovat. Násilí plodí vždy jen další násilí. Potřeba boje pramení pouze z našeho nepochopení, následné nejistoty, strachu a neschopnosti toto nepochopení přijmout.

    Některé pozitivní rysy na této situaci ale nalézt můžeme. Čím je situace obtížnější, tím více nás nutí, abychom se projevili. Každý z nás má jedinečnou příležitost prezentovat svůj názor. Máme možnost projevit se a neztratit při tom svoji vlastní tvář. Zároveň to je ale to nejmenší, co pro dobro věci můžeme udělat.
    Kromě toho se stačí pozorně dívat kolem sebe a pak si dobře a dostatečně dlouho pamatovat. Vidíme, kolik našich „duchovních přátel“ horlivě zastává spravedlivou válku. Stejně tak vidíme, kolik našich politických představitelů bezpáteřně mění svoje názory a stanoviska podle toho, pro kterou stranu je jejich vyjádření určeno. Vidíme, jak celé státy mění doslova ze dne na den svoje postoje podle toho, jak se válečný konflikt vyvíjí. Porovnáním informací z obou stran máme možnost si uvědomit, jak jsme manipulováni a dezinformováni válečnou či mírovou propagandou.
    Ne, v žádném případě za to nikoho neodsuzuji. Stejně tak jako neodsuzuji ony diktátory, proti kterým je válka vedena, nebo agresory, kteří válku rozpoutali. Svůj podíl viny na dané situaci nese každý z nás. Ano, to my všichni jsme zapříčinili tento stav svojí pasivitou a nízkou úrovní svého poznání. Proto není koho a za co odsuzovat, současný stav svědčí pouze o hloubce našeho poznání a dosažené úrovně vývoje. Stejně tak nejde o to někoho kritizovat, vyhýbat se mu nebo někoho nějak izolovat. Naopak, je třeba těm, kteří doposud nepochopili, věnovat náležitou pozornost a přistupovat k nim se shovívavou trpělivostí. Stejně tak, jako přistupujeme ke všem mladším, slabším, nemocným a potřebným.
    V žádném případě však nedoporučuji dát jim do rukou jakoukoli moc - jak s ní naloží, máme možnost vidět všude kolem sebe. Pak si někteří z nás mohou pouze postesknout, že to není naše vláda, ale pouze vláda nad námi.

 

LLV - duben 2003