Adrenalinové sporty

    Na toto malé zamyšlení mě přivedlo několik televizních pořadů o adrenalinových sportech a činnostech. Při jejich sledování jsem si položil několik otázek:
- Co vůbec vede lidi k tomu, aby riskovali svoje zdraví a život pro několik pomíjivých okamžiků vzrušení?
- Proč vlastně upřednostňují vzrušení před klidem a pohodou?
- Proč vzrušení musí být tak intenzivní, že přímo ohrožuje jejich zdraví a život?
- Proč jim nestačí například vzrušení z pohledu na kvetoucí růži, nebo letícího motýla?
- Je to náhodný jev, nebo je v tomto stavu možno najít nějakou hlubší zákonitost a příčinu?

    Často se v této souvislosti setkáme s povzdechem, že dřív to bylo lepší, žilo se snáz a klidněji. Na toto tvrzení přímo navazuje výrok, že ta současná mladá generace je stále horší a horší. To my jsme takoví nebývali. Máme dojem, že žijeme ve stále větším shonu a setkáváme se se stále větší agresivitou. Zde se opět naskýtají otázky:
- Je to skutečnost, nebo to je jenom dojem stárnoucí generace, kterou pozvolna opouštějí síly i rozum?
- Proč tomu tak je?

    V následující části se nad těmito otázkami zamyslím a nastíním jeden z možných úhlů pohledu na tuto problematiku.

    Pojďme se tedy na tolik vychvalovanou minulost podívat trochu blíže. Předesílám, že ve svém pohledu nebudu vycházet z oficiálních historických pramenů. Tento pohled je dle mého názoru natolik sporný, že vedle něho můžeme zcela rovnoprávně postavit jakýkoli jiný pohled. Proto budu vycházet z vlastní reality vytvořené na základě událostí, se kterými jsem se měl možnost seznámit v rámci ŘKM.
    Při tomto pohledu na naši minulost můžeme odhalit některé společné rysy jednotlivých historických období. Pokud se dostaneme do velmi dávné historie, zjistíme, že lidé žili ve velmi úzkém sepětí s přírodou. Jejich společenská struktura byla velmi jednoduchá a nepřekračovala rámec vlastní tlupy nebo kmene. Lidé žili z dnešního pohledu primitivním způsobem a ke svému životu toho mnoho nepotřebovali. Jejich život byl ve srovnání s dnešním daleko drsnější, až fatální, ale paradoxně také klidnější a daleko šťastnější. Dovedností, které ke svému životu potřebovali, bylo relativně málo a pokud se je člověk naučil, tak s nimi vystačil celý život. Nebyly zde žádné mocenské ani majetkové ambice. Naprosto také chyběl strach ze smrti, kterou tito lidé brali jako nedílnou součást a pokračování života. Toto období se vyznačuje také naprostou funkčností všech mechanismů, které ovlivňují lidský život. Toto idylické období je zakončeno mýtickou Atlantidou.
    U všech následných civilizačních epoch se setkáváme s neustále narůstajícími mocenskými ambicemi. Prvním zásadním mezníkem je v tomto směru kultura Starého Egypta, která je prostoupena tím, čemu dnes říkáme černá magie. Tyto praktiky byly hojně používány k prosazení mocenských cílů a v některých případech jejich působení přetrvává doposud. Objevuje se zde nejen fenomén moci, ale také bohatství a nastupuje strach ze smrti. V neposlední řadě dochází k odbourání hravosti, kterou se vyznačovalo předcházející období. Hravost byla provázena klidem a produkovala lidskou spokojenost. Postupně byla nahrazena soutěžením, které provází stres pramenící z možného neúspěchu a které je zcela přirozeně doprovázeno agresivitou. V tomto období se již začínáme setkávat s deformacemi funkčních společenských mechanismů, které ovlivňují lidský život.
    Dalším negativním milníkem je v tomto směru epocha křesťanství, které na rozdíl od svých proklamací tyto negativní faktory lidského života ještě prohlubuje. Momentálním vrcholem této doby je období, ve kterém právě žijeme. Dnes jsou již funkční mechanismy potřebné k životu natolik deformované, že společnost by pouze na jejich základě nemohla fungovat. Proto je třeba zapojovat do činnosti stále více aktivit, které tyto deformace alespoň částečně kompenzují.

    Proto dnešní doba není v tomto směru ničím výjimečná. Řekl bych, že je pouze jedním konkrétním bodem na spojnici nějakého pomyslného grafu, který se táhne historií lidstva a charakterizuje jeho vývoj. Skutečně lze prokázat, že se nároky na člověka neustále zvyšují. Svoji roli v tomto negativním vývoji hrají zejména následující hlavní faktory:
- Člověk se neustále vzdaluje přírodě, které je nedílnou součástí. Toto se negativně projevuje nejenom na našem životním prostředí, ale hlavně na naší psychice.
- Lidský život je neustále materiálně náročnější, ke svému přežití potřebujeme stále větší materiální hodnoty. Jejich nedostatek a hlavně obava z jejich ztráty je silným traumatizujícím faktorem. Na druhou stranu nám bohatství umožňuje požívat výhod stále většího luxusu a blahobytu. Pokud jimi sami nedisponujeme, tak je máme díky sdělovacím prostředkům denně na očích. Toto je mocný hnací motor toho, abychom se snažili bezohledně dosáhnout co největší moci a z ní plynoucího bohatství. K tomu ovšem potřebujeme patřičné postavení. Takto získaný společenský úspěch si ale vyžaduje stále více vědomostí a praktických dovedností. V této oblasti je nutno také vzpomenout nutnost co nejlepšího splynutí se stále pokřivenějšími společenskými normami. S narůstajícím věkem pak přestáváme tomuto trendu stačit, což je dalším zdrojem našich traumat.
- Soutěživost nás vede k podávání stále větších výkonů. Toužíme po úspěchu, být nejlepší, dosáhnout společenského uznání a úcty. Při tomto trendu musí jít všechno stranou, vlastní obsah a etika jsou pouze na obtíž.
- Nevyhovující a nepřirozené životní podmínky vedou člověka stále častěji k únikům od tíživé reality. Proto se lidé stále častěji uchylují k používání prostředků otupujících smysly, jako jsou jídlo, nikotin, alkohol a drogy. Takto otupené smysly pak nejsou schopny zaregistrovat jemné podněty a vyžadují podněty stále intenzivnější.
- Náš způsob života je přes všechny proklamace o tom, jak nám technika šetří čas, stále časově náročnější. Zvládání moderní techniky a s ní spojených dovedností nás ve své podstatě stojí více času, než nám tato technika uspoří. Tím se dostáváme do stále většího časového stresu.
- Dalším velmi důležitým faktorem je strach ze smrti, který je neodmyslitelným produktem konzumní společnosti. Všechno je nutno stihnout v tomto životě a pokud možno hned. Po smrti už nic není a proto si s sebou nikdo nic nevezme. Z tohoto materialistického postoje pramení značné pokroucení lidských hodnot.
 
    Jak toto všechno souvisí s potřebou adrenalinových sportů a činností? Bezprostředně. Tato potřeba je produktem právě popsaného stavu.
    Člověk se ve svém životě stále více orientuje navenek a tím přestává komunikovat sám se sebou. Není si vědom své podstaty. V ruchu okolního světa neslyší vnitřní hlasy, kterým naslouchali naši předkové. V záplavě vnějších podnětů se není schopen soustředit na originalitu a hloubku právě prožívaného okamžiku. Se ztrátou těchto přirozených lidských schopností dochází i ke ztrátě vnímání a ztrátě naší citlivosti. Člověk utíká sám před sebou. Aby zaplašil strach ze smrti a vyhnul se vnitřnímu zmatku a nepříjemným pocitům, obrací pozornost na svoje okolí. Nachází uspokojení v začlenění se do různých kolektivních aktivit, konzumnímu způsobu života, cestování, střídání partnerů a podobně. Toto jsou první neklamné známky ztráty citlivosti, která vede k potřebě stále většího vzrušení.
    To, co nám jako podnět stačilo včera, nám již dnes nestačí. To, co nám stačí dnes, nám již nebude stačit zítra. Proto musí být útok na naše smysly stále intenzivnější. Proto se nám hudba našeho mládí zdá být ve srovnání s tou dnešní jemná, tichá a romantická. Proto ve starých filmech nenajdeme ani zlomek dnešního násilí a sexu.
    Nárůst těchto prvků přímo ukazuje tempo, kterým se vzdalujeme sami sobě a své přirozenosti. Takto pozvolna a nenápadně dochází ke ztrátě naší citlivosti. Naši dávní předkové by se v životních podmínkách, které jsme si postupně sami vytvořili, museli okamžitě zbláznit. Jejich smysly by byly zahlceny nejen množstvím, ale zejména intenzitou přicházejících podnětů.
    Toto všechno neomylně ukazuje, kam dlouhodobý vývoj lidstva směřuje. Kam až nás tento vývoj dovede? Jaký to bude konec a jak dlouho to bude ještě trvat? Schválně se neptám a nerozvíjím jednu velmi důležitou otázku. Komu tento stav vyhovuje a komu slouží? To už by totiž bylo jiné, neméně obsáhlé povídání.

    Perspektiva tedy není růžová. V dnešní společnosti se pouze těžko můžeme vyhnout jejímu nepřetržitému negativnímu působení. Odejít mimo tuto společnost není řešením. Navíc to dost dobře ani není možné, protože už vlastně není kam.
    O míře našeho zapojení do této společnosti však rozhodujeme my sami. Žijeme každý sám za sebe. Zatím nás nikdo nenutí sledovat brutální pořady, drastické a tendenční zpravodajství nebo poslouchat mozek vymývající hudbu. Nemusíme sledovat televizi, navštěvovat restaurace a diskotéky. Ve značné míře se ještě stále můžeme vyhýbat společenským tlakům a působení reklamy. Zatím máme stále možnost hledat cestu k vlastní podstatě, jít do svého nitra, objevovat a poslouchat hlasy, které naše okolí neslyší a pro nepředstavitelný okolní kravál ani slyšet nemůže. Jak dlouho ale tuto možnost ještě budeme mít? Není právě přítomnost naší poslední možností tuto cestu nastoupit?
    Zde se přímo naskýtá otázka, zda se při své cestě do svého nitra nezblázníme z nadměrné intenzity okolních vjemů. Obava z přecitlivělosti zde není na místě. Pokud se zaměříme na jemnější podněty, automaticky ztrácíme zájem o podněty intenzivnější. Prostě je ve svém životě přestaneme vyhledávat a objevíme zcela jiný svět. Na druhou stranu svým vlastním stavem měníme i své okolí a vytváříme kolem sebe odpovídající atmosféru. Metaforicky bych tento proces nazval cestou od bubnu k flétně, kde buben symbolizuje hrubé zemské energie a flétna jemnější kosmické energie.
    Spousta z nás se ptá, co pro svoje bližní, pro společnost případně lidstvo jako celek může udělat. Tito lidé si přitom neuvědomují, že ve své dobře míněné snaze rovněž kopírují právě popsané schéma. Jejich snaha totiž není cestou dovnitř, je to pouze jedna z forem cesty ven. Pouze vlastní změnou můžeme byť nepatrně ovlivnit celek a tím mu prospět. Čím víc nás bude, tím větší bude i tato změna.
    Moudří mistři bojových umění ve starém Japonsku hovořili o cestě. Nerozlišovali přitom, o jakou cestu jde nebo jak je kdo na ní daleko. Své žáky nevedli ke vzájemné soutěži a jejich úroveň nehodnotili barvami pásků. Rozlišovali pouze fakt, jestli někdo na cestě je, nebo není. To bylo v jejich očích jediné důležité kritérium.
    Vzhledem k tomu, že je tato cesta v diametrálním rozporu s trendy naší dnešní společnosti, není to rozhodně cesta lehká. Společenské uznání, moc, slávu ani bohatství na ní rozhodně nenajdete. Jsou ale i jiné, větší a trvalejší hodnoty, kterých naopak jinou cestou dosáhnout nelze. Právě pro tyto hodnoty stojí za to touto cestou jít. Proto můj obdiv nesklízí ti, kteří praktikují adrenalinové sporty, ale ti, kteří bez ohledu na dosažené výsledky jdou tichou cestu do svého nitra.

LLV - leden 2003