Dynamika duchovního růstu

    V průběhu osobního vývoje v oblasti nevědomé evoluce je vše celkem jednoduché. Prostě žijeme a i když to není mnohdy příliš lehké, tak si spoustu problémů nepřipouštíme. Náš stav je takový, že si mnohé problémy prostě ještě nedokážeme uvědomit.
    K zásadními zlomu dochází v okamžiku, kdy se náš vývoj dostane z fáze nevědomé evoluce do fáze evoluce vědomé. Najednou si uvědomujeme, že se sebou musíme něco dělat a ke všem dosavadním problémům nám přibudou ještě ty s vlastním duchovním vývojem. Při tomto vývoji procházíme některými zákonitými fázemi, které musíme překonat, abychom mohli postoupit dál. Jejich zdolání bývá většinou značně obtížné. Obtížnost a zdlouhavost tohoto procesu závisí zejména na poznání chyb, které děláme, a pochopení toho, jaký má být konečný cíl našeho snažení.
 
    Prvním obdobím, se kterým se po nástupu své vědomé evoluční cesty setkáme, je období přehnaného úsilí. Je to takový ten pocit, že máme něco zameškáno a že to musíme všechno a pokud možno co nejrychleji dohnat. Zúčastňujeme se všech možných i nemožných aktivit a snažíme se všechno zameškané urychleně dohnat. V tomto období svůj pokrok před sebou hrneme silou. Ale ouha - najednou zjistíme, že nám, narozdíl od některých jiných, některé praktiky nefungují tak dobře jako jim. Ale vždyť my jsme přece minimálně stejně dobří jako oni a snažíme se určitě víc. V čem je tedy zakopaný pes? Problém je samozřejmě v té naší přehnané snaze. V duchovní oblasti je totiž spousta praktik, kde je jakákoli snaha pouze na závadu. Čím víc nám na tom záleží a čím víc se snažíme, tím míň nám to jde. Tato zákonitost ale neplatí pouze v duchovní oblasti. Mimo postižených se s ní velmi často setkávají například sexuologové při řešení problémů svých klientů. Ale vraťme se k duchovnu. Spousta prožitků nám může přijít pouze tehdy, když je naše vědomí klidné a prázdné. Jakákoli jeho činnost, kterou jistě snaha je, zvedá mozkovou činnost a tím nás udržuje v bdělém stavu, čímž spolehlivě uzavírá bránu do našeho nevědomí. Kýžené prožitky se pak zákonitě nemohou dostavit. K jejich navození totiž musí být mozková činnost utlumená na úrovni hladiny alfa a níže. Jak si s tímto problémem tedy poradit? Přestat se snažit a přestat chtít. Na výsledku nám nesmí záležet a on se pak dostaví sám. Všechno je třeba dělat postupně a v ničem se nemá předbíhat. V tomto období jsou obzvlášť vhodné praktiky, které nám pomohou naše vědomí ukáznit a zastaví nepřetržitý tok našich myšlenek. V nastalém tichu pak můžeme začít slyšet doposud neslyšené. V tomto období trvale pobýváme pouze na jednom pólu – pólu úsilí, který není s čím konfrontovat a proto postrádá jakoukoli dynamiku. Pokud tento stav trvá dlouho, stává se pro nás dříve či později nezajímavým, začneme pociťovat únavu a vynakládání dalšího úsilí začneme považovat za zbytečné. Proto mnoho z nás tuto fázi nepřekoná a upadá zpět do fáze nevědomé evoluce. Nenechme se ale mýlit, ani s touto informací tato naše změna nebude snadná a vyžádá si značného úsilí - neúsilí.
 
    Po zvládnutí této fáze se dostáváme do další fáze, ve které si namlouváme, že jsme již nějakého pokroku a poznání dosáhli. Opak je ale pravdou - míra poznání je v tomto období zatím ještě velmi malá. Spočívá ve své podstatě pouze v tom, že si uvědomujeme, že ve své podstatě nic nemá cenu. Naše vnitřní snažení nemá cenu, všechno je pomíjivé, snažit se navenek nemá cenu, protože celá okolní společnost není dostatečně duchovní a naši snahu neocení. Stejně tak nemá cenu něco objevovat, protože už to objevil někdo před námi a nám vlastně stačí, jak na tom jsme. Navíc - když jsme se snažili, tak to stejně nemělo cenu. K tomu se ještě cítíme osamělí, protože se skupinou, ve které jsme se doposud cítili tak dobře, si najednou nemáme co říct. Uvědomujeme si, že jsme se dostali dál než oni a jejich názory se nám zdají přízemní a povrchní. Toto je období neúsilí a naprostého nihilismu, na kterém spousta hledajících ztroskotá a lehce sklouzne zpět do stádia nevědomé evoluce. Pokrok se minimálně zpomalí, protože nemáme sílu pokračovat v načatém díle a nenacházíme dostatek odhodlání pokračovat v dosavadních praktikách. Najednou nám chybí ono posvátné nadšení, které provázelo naše první kroky na této cestě. Pochopitelně že je to všechno jinak. Ve skutečnosti vidíme pouze jednu stranu mince. O druhé straně buď nevíme, nebo se mylně domníváme, že víme, jaká je, i když jsme ji ve skutečnosti ještě ani nezahlédli. V podstatě se toho tedy příliš nezměnilo, opět setrváváme pouze na jednom pólu. V tomto případě pro změnu na pólu opačném, na pólu neúsilí.Tento stav není opět s čím srovnávat, opět postrádá jakoukoli dynamiku a proto se pro nás opět stane dříve či později nezajímavým. Proto v tomto období celé naše neúsilí může velmi snadno přerůst do pořádně depresivních stavů. Proto je v této fázi důležité vyburcovat svoji vůli a vynaložit vědomé úsilí k tomu, abychom v započaté cestě pokračovali i když se nám nechce. Nyní je čas vrátit se k již zapomenutému a později zatracenému úsilí a spojit jej s nově objeveným neúsilím. Pokud nám nestačí samotné uvědomení si této skutečnosti, je vhodné použít některou z technik pro posílení vůle a realizaci záměru. Ale to se už dostáváme do třetí fáze.
 
    V této fázi opět nacházíme potřebnou aktivitu pro realizaci našich záměrů. Není to už ale to původní úsilí, které jsme znali dříve a které jsme jako škodlivé opustili. Jedná se o úsilí nové, kultivovanější a ukázněnější. Toto úsilí nám již v ničem nebrání a dokáže se diskrétně vytratit, pokud ho zrovna není zapotřebí. Hned jak nás naše úsilí opustí, objeví se na jeho místě druhá strana téže mince, naše neúsilí. Toto nám umožní přístup do duchovní oblasti a zprostředkuje kýžené prožitky. Není to ale ono dřívější dobře známé neúsilí hraničící s letargií. Toto nové úsilí má novou hodnotu, v bezprostředním srovnání s naším nedávným úsilím získává nový rozměr. Jeho hloubka je větší, než tomu bylo dříve, a to nám umožňuje přístup k hlubším prožitkům, než tomu bylo v předcházející fázi. Hned jak je tato fáze uspokojivě naplněna, je neúsilí opět nahrazeno naším úsilím, které je navíc motivováno předcházejícím výsledkem. Naše nové a silnější úsilí nás pak vede k novým a vyšším cílům. Proto ke skutečné změně dochází až nyní, kdy přecházíme plynule od jednoho stavu ke druhému a tím i od jednoho pólu k pólu opačnému. Touto rozdílností se celý proces pro nás stává zajímavým a motivujícím. Tímto jsme objevili dynamiku duchovního růstu. Dále můžeme pracovat na zdokonalování a lepším využití popsaného principu. Tím, jak dosahujeme stále lepších výsledků, si zároveň s těmito výsledky uvědomujeme i svoji nicotu a získáváme opravdovou pokoru. Touto fází však naše cesta nekončí. Zvládnutí dynamiky duchovního růstu je nezbytně nutné k tomu, abychom vyrostli z miminkovských let, přestali se batolit a začali dělat první nesmělé krůčky na svojí duchovní cestě. Ale to už je jiné povídání.

LLV - prosinec 2002