Rozdílnost psychiky
Je až s podivem jakým klamům dokážeme podléhat a přitom si to vůbec neuvědomujeme. Jedním z těchto případů je bezesporu otázka lidské psychiky, konkrétně její mnohotvárnosti. Běžně si uvědomujeme rozdíly mezi fyzickým vzhledem lidí. Někdo je malý, jiný velký, někdo tlustý, jiný hubený, někdo se nám líbí, jiný ne. Za těmito fyzickými rozdíly však v pozadí stojí i rozdílnost psychická. Ta však na první pohled není vidět a proto si ji běžně ani neuvědomujeme. Maximálně se pak v praxi můžeme setkat s tím, že se lidé baví o rozdílnosti psychiky mužů a žen. I v rámci těchto kategorií se však můžeme setkat se značnými rozdíly. A o tyto rozdíly právě jde. Každý člověk přitom nějak apriori předpokládá, že i ostatní prožívají a uvažují stejně jako on. Svůj stav pak pokládáme za nějaký etalon, ke kterému vztahujeme všechny ostatní. Z toho pak automaticky vyplývá, že pokud se setkáme s nějakou odlišností, jedná se pro nás o něco neznámého, nevypočitatelného, o něco, čemu je zapotřebí se vyhnout a před čím je nutno se mít na pozoru. Vzhledem k tomu, že realita jiných osob nám není běžně dostupná a pokud naše prožívání nevybočuje extrémně z uznávané normy, každý z nás předpokládá, že je náš stav normální a že se stejnými problémy potýkají i všichni ostatní. Díky tomu si pak ani nedokážeme představit, že bychom mohli okolní realitu i sami sebe prožívat nějak jinak, daleko lépe a mnohdy i radostněji. Také proto nás většinou setkání s odlišnými jedinci přivádí do nejistoty. A společnost jako celek se před touto nejistotou brání. Nic nedá na to, že spousta těchto jedinců má stejně plnohodnotné prožívání jako ostatní „zdravá“ populace. Rozdílný způsob prožívání, to, čemu odborníci říkají bludy nebo nižší IQ než stanoví norma, ještě neznamená, že člověk nemůže být, nebo není šťasten. Naopak přechod k všeobecně uznávanému normálu u něho může být krokem vzad, nebo přímo neštěstím.
V naší materialisticky orientované společnosti je markantní snaha o definování psychických standardů. Odborníci na tuto problematiku se nás snaží vtěsnat do svých kritérií. Pokud těmto standardům náhodou z nějakých příčin nevyhovujeme, musíme počítat s tím, že tito odborníci udělají vše pro to, aby nás do nich dostali. A to dokonce i za cenu, že nás prohlásí za nesvéprávné a použijí třeba proti naší vůli všech dostupných prostředků. Pokud se jim jejich snahy nepodaří zrealizovat, musíme počítat s tím, že budeme od členů ostatní – normální společnosti izolováni. Vzhledem k tomu, že v této oblasti existuje monopol na pravdu, nemůžeme se zde dočkat žádné tolerance. O tom, jak tato norma vypadá, si můžeme velmi dobře udělat obrázek například na základě MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize) „Duševní poruchy a poruchy chování, popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka“. Po bližším seznámením s touto mezinárodně uznávanou normou a shlédnutí internetových stránek Sisyfa jsem dospěl k závěru, že je nejvyšší čas, abych se sám a dobrovolně odešel přihlásit na psychiatrickou léčebnu, kde podle všeho budu muset na uzavřeném pavilonu strávit zbytek svého života. Pokud se s touto normou seznámíte, zjistíte, že platí přímá úměra, čím dál jste na své duchovní cestě zašli, tím je váš psychický stav horší. Podle těchto kritérií se všichni, kteří na své cestě dosáhnou nějakého úspěchu, bezpečně vejdou do kategorie schizofrenie a podle toho je možno s nimi zacházet. Tento přístup rozděluje společnost do skupin, mnohé přitom nutí k přetvářce a tím pouze zhoršuje jejich psychický stav. Proto jej rozhodně není možno považovat za správný a přínosný. Nemluvě o tom, že se v této oblasti nedá hovořit nejenom o žádné toleranci, ale ani o demokracii a lidské svobodě. V praxi se s touto problematikou poměrně často setkávám u svých klientů. Jejich výpovědi se svorně a podstatně odlišují od tvrzení oficiálních psychiatrických kruhů. Z toho usuzuji, že v této oblasti není zdaleka všechno v pořádku a také všechno tak, jak se tvrdí. Klienty popisovaná terapie mi až příliš často připomíná středověké vymítání ďábla. Navíc mnohým z nich jejich stav nijak nebránil v prožívání štěstí a problémy jim přineslo až zařazení do konkrétní škatulky a vlastní léčba. Do této kategorie spadají i všechny případy psychospirituálních krizí, tak jak o nich píší například ve své práci „Krize duchovního vývoje“ Stanislav a Christina Grofovi. Osobně se plně ztotožňuji s jejich názorem, že je velmi smutné, že takto strádající člověk většinou nenalezne pro překonání svých problémů potřebnou odbornou pomoc.
Podle mých představ je zde i jiná možnost. Tou možností je tolerance a připuštění této psychické rozdílnosti. Nechce to mnoho, jenom akceptovat každého takového, jaký ve skutečnosti je, a nevnucovat mu svůj názor. Obézní jedince, ale i kuřáky, alkoholiky a mnohé další společnost také přijímá, i když jsou jiní a mnohdy nás touto svojí odlišností, narozdíl od psychických odchylek přímo obtěžují a dokonce nás nutí na ně doplácet. Společnost se už také nějak učí akceptovat a žít s tělesně postiženými a pohlavně jinak orientovanými lidmi. Ta nejdůležitější a nejzákladnější oblast, oblast psychiky, je však stále tabu. Prostřednictvím tohoto přístupu by pak bylo možno umožnit a zpřístupnit rozdílnost prožívání všem lidem bez rozdílu. Tímto zpřístupněním by si také mnozí mohli uvědomit, že jejich osobní realita je jiná a jejich trápení naprosto zbytečné. Kromě toho by bylo ne jenom možné, ale také velmi vhodné, takto odlišné jedince aktivně zapojit do společnosti a právě jejich odlišnosti využít ve prospěch celku. Nejen že by se tímto přístupem ušetřily nemalé náklady na jejich mnohdy spornou léčbu, ale docílilo by se i vyšší společenské produktivity, docházelo by k jejich menší traumatizaci a jejich život by se stal daleko hodnotnějším. Z historie můžeme vidět, že všechny velké osobnosti, ať už se jedná o velikány umění nebo vědy, byli nějakým způsobem odlišní. Tato odlišnost byla tvůrčí a hybnou silou, přičemž jim pak umožnila v jejich oblasti vyniknout. Mnoho dnešních géniů se pak pod kritickým zrakem společnosti snaží přetvařovat a tím i potlačovat svoji genialitu. Současný stav v této oblasti je jistě spoluzodpovědný za celkový špatný stav naší civilizace. Nemohu se ubránit dojmu, že tento stav je uměle vytvářen. Nebo snad znáte ve svém okolí někoho, kdo dosáhl na své duchovní cestě nějakých výsledků a ohrožoval při tom nějak svoje okolí? Většina těchto lidí je vegetariány a mírumilovnými pacifisty. V čem tedy mohu být nebezpeční svému okolí? V tom nejzávažnějším. Pokud se bude jejich pohled na svět šířit, bude muset zcela zákonitě při dosažení nějakého kritického množství takto smýšlejících jedinců dojít k podstatným společenským změnám. Toto je pochopitelně v přímém rozporu s materialistickým kultem spotřeby. Díky nejednotě a netoleranci v našich řadách však k tomuto cíli povede ještě hodně dlouhá a trnitá cesta. Každý z nás ji však může svým vlastním přístupem pomoci zkrátit a vyšlapat i pro naše následovníky.
Na toto téma by se toho dalo napsat jistě mnoho. K tomuto krátkému zamyšlení mě přivedl styk s takto odlišnými klienty a jejich diskriminujícím postavením ve společnosti. Doufám, že tyto řádky přimějí k zamyšlení nad touto problematikou alespoň někoho z vás. Od uvědomení si problému a zamyšlení se nad ním je už jenom krůček ke změně jeho vnímání a změně našeho postoje k němu.
LLV - duben 2002