Zkušenosti
Suplika
Jménem všech, jimž „ že by měli“ sice našeptává vnitřní hlas,
ale stále vítězí výmluva „ že prostě není čas“. Jménem těch, kterým jakoukoliv
chvíli zklidnění hned mysl zaplevelí svými divokými výhonky a oddenky, jakož i
těch, jež mají lehké obavy, že jim to asi vůbec nemyslí, když ve své mysli
nepotkávají ale vůbec žádné myšlenky. Pro všechny marně hledající bezpečný úkryt
v prostoru a čase nad ránem, odpoledne, či když se zešeří. s jistotou, že po
chvíli ticha rozletí se dveře s řevem: „Co v té ložnici tak dlouho děláš, když
já chci ohřát párky k večeři?!“ Pro všechny zoufale bojující s ozvěnou hádky
sousedů za zdí, bolestí zad a kousáním každé nitky na tričku, i pro ty, co se
tak topí v tichu, že pokoutně si nahrávají aspoň bzukot mouchy a na chodbě
klapot sousedčiných střevíčků. Pro ty, jež neví, i pro ty, jež touží nevědět, co
je to letět, co je to zastavit se, kdy mlčet a kdy ptát se, kdy kráčet a kdy
posedět. Jménem všech těchto bloudivců a zběhlíků dovoluji si co nejzdvořileji
přednést tuto supliku: Nechcete se, Mistře, hodně pobavit a dát si s námi trošku
práce na prodlouženém dvoudenním semináři meditace ?
Pro všechny, kdo se hodlají připojit k této ponížené žádosti
je kontakt ZDE.
PJ – květen 2010
Stanovisko:
Požadavek je mi blízký. Každopádně by bylo zajímavé sledovat rozdíl skupinové
meditace mezi naší skupinou a skupinou buddhistů. Pokud o uvedenou akci bude
zájem, stanovuji pro její realizaci následující kritéria:
- Zúčastnit se mohou pouze absolventi semináře „Slovácké meditace 1“.
- Počet účastníků minimálně 5.
- Termín akce – v letních měsících, od pátku odpoledne do neděle odpoledne.
- V přihlášce uveďte několik termínů, které upřednostňujete, a termíny, ve
kterých se naopak nemůžete zúčastnit.
- K zabezpečení akce potřebujeme někoho, kdo se aktivně nezúčastní meditace, ale
postará se o zázemí celé akce. Jedná se o přípravu stravy a odměřování času.
- Dále potřebujeme vhodný objekt pro přespání, přípravu stravy, meditaci v sedě
i v chůzi.
Zkušenosti s
meditací
Musím přiznat, že práce s technikami získanými při seminářích
meditace všímavosti a vhledu i práce s Vyšším Já pro mne znamenaly značný posun
a přínos. Ale je to přesně tak, jak to uvádím …. práce. Nahodilé koketování a
potkávání se s těmito technikami, jen když není jak jinak zabít čas, nepřináší
skoro žádný efekt. Ba naopak stále víc mám pocit, že nepravidelnost a dlouhé
přestávky jsou spíše výrazem pohrdání a vstup do meditace či oslovení Vyššího Já
či mistrů Shambhaly je spojeno s nepříjemnou vibrací výtky a viny. To práci dále
ztěžuje a zpomaluje, takže to téměř až přivádí k myšlence a výmluvě, že vlastně
nemá cenu něco takového dělat, protože mi to stejně nefunguje. Inu zákon
přirozeného výběru platí i v duchovnu. Přežijí jen silní a vytrvalí.
Meditaci se snažím praktikovat co nejčastěji, když jsou k
tomu vytvořeny vhodné podmínky, určitě aspoň třikrát týdně. Ráda bych se ale
dopracovala k denní praxi. Zcela přirozeně se mi tak spojily do harmonické
spolupráce zatím všechny tři techniky, do kterých jsem byla zasvěcena, a
vzájemně se podporují a rozvíjejí. Pro vytvoření vhodných podmínek a
přizpůsobení okolností k meditaci stále využívám Shambhalu, jak jsem už
popisovala dříve. Naše spolupráce se však rozvinula o další cvičení aktivace,
pročištění a následného propojení mozkových hemisfér. Je to opravdu požitek a
zcela bez zábran si ho prostě a naplno užívám. Už se těším na potencionální
seminář práce s mozkem.
Kvalita meditace a proudění energií je pak naprosto odlišná
od prvotní fáze, které říkám „vyhrabat se z prachu“. Ale i když vím, že po
aktivaci a harmonizaci mozku přes energie Shambhaly je meditace mnohem
snadnější, plnější a bez rušivých vlivů mysli, nějak nepovažuji za správné
vynechat tuto první pracnou fázi, kterou je snaha o co nejrychlejší zklidnění a
přechod z denního materialistického shonu do meditace a soustředění. Cítím, že
právě tato práce a kultivace mysli je důležitým cvičením. A protože moje mysl je
opravdu hodně „ukecaná“, osvědčilo se mi několik triků, které mimo jiné
potvrzují, že duchovní praktiky nejsou samostatným odděleným světem, ale jsou
propojené s běžnou realitou, kde se dají docela dobře využívat. A kupodivu to
jde i naopak. Každý den jezdím z práce odpoledními autobusy, které vezou školáky
a studenty. Takže si určitě dovedete představit ten křik, smích, nadávky,
chaotické překřikování a mobilování, které se v natřískaném autobuse
přetékajícím pubertou odehrává. A já bych tak ráda aspoň těch 10-20 minut jízdy
spala. A tady mne napadlo, jak by se asi v tomhle hlučícím autobuse cítil
cizinec. Jak vlastně zní čeština pro ty, kdo tento jazyk neovládají? Jakou má
melodii, kadenci, je zpěvný jako angličtina, nebo tvrdý jako němčina, šíleně
rychlý jako vietnamština či nevyslovitelně složitý jako maďarština? Zkusili jste
to někdy? Prostě jen poslouchat hovor druhých kolem sebe a přimět se nerozumět
slovům, nevnímat informace? Při troše cviku to jde a je to docela zajímavé. A
pak, když se na začátku meditace má mysl rozpovídá o všech svých kličkách a
smyčkách uvažování, spřádání plánů, hodnocení či evokace vzpomínek a fantazií –
tak prostě nerozumím. Vnímám jen nějaké drnčení, které se stále více vzdaluje,
rozpouští a ztrácí, protože není ničím zajímavé a přínosné a já se můžu plně
soustředit jen na dech a energii.
V tomto mi také pomohla skutečnost, že mé místo k meditaci se
přirozeně vytvořilo hned v blízkosti akvária, kde permanentně běží motor filtru.
To velmi urychlilo a posílilo zvládání techniky pojmenování rušivého vedlejšího
meditačního předmětu, které vede k jeho zmizení. Funguje mi to opravdu dobře a
rychle i na hluk projíždějících aut, lechtání vlasů spadlých do obličeje či
drnčení zvonku u dveří souseda hned za zdí. Chce to jen cvičit.
Naopak lze velmi dobře použít tato cvičení v praktickém
běžném životě. Už se mi několikrát stalo, kdy v situacích, kdy bych se přirozeně
živočišně lekla třeba pádu skleničky na zem, přistihnu se, že vlastně jen klidně
stojím a sama pro sebe si říkám: „ bojím se, bojím se....“ a s údivem musím v
krátké chvíli konstatovat, že vlastně nevím, proč říkám „bojím se“, když se
vlastně vůbec nebojím.
Ale to,“že se některé věci změní, když se vysloví“, jsem věděla nějak podvědomě
už dřív. Díky meditaci teď už vím, jak to doopravdy funguje.
Jen docela málo můžu říct k tomu, jaký volit správný posed,
polohu rukou, podložku, jak držet rovinu těla apod. Velmi brzy jsem logicky a
přirozeně dospěla ke konstatování, že lepší, něž tělo podložit, je ho úplně
odložit. Protože v meditaci už jen nesleduji tok energií a dechu ve svém těle,
ale stávám se přímo jím, nemám problém držet přirozeně směr, kterým se tok
energie odbývá a nesetkávat se s nějakým stýskáním si namožených tělesných
částí. Z meditace vstávám bez jakéhokoliv mravenčení, ztuhlosti, křupání kloubů
a podobně, i když je třeba i víc jak 60 minut dlouhá. Jsem naopak uvolněná a
příjemně protažená, jako po dobrém tělocviku. Pokud totiž dospějete do této
fáze, že se opravdu stáváte jen hlavním meditačním předmětem, tedy dechem,
zjišťujete, že meditace není vůbec žádná statická, mrtvolně ztuhlá záležitost,
ale naopak absolutní a úplný intenzivní pohyb. Je to jako dokonalý krásný tanec
dotažený do nejjemnějších detailů. Naopak mám v některých fázích docela problém
se ve vícerozměrném světě toku energií vlastně nějak najít. Hlavně v bodech
změny nádechu na výdech a opačně. Protože při dokonalém provádění ničím nejsem,
a tedy ve mně nic nezůstává, pak v bodě, kdy se proudění obrací, se vlastní
identifikace úplně ztrácí. Toto je také pro začátečníky nejslabší místo a
prostor pro proniknutí rušivých vedlejších meditačních předmětů, jako je vnímání
zvuků, svrbění apod. Nicméně vím, že tyto body toku energie nejsou „mrtvé“ a
nehybné. Dějí se tu zajímavé věci. Ale jen získáním stále větší citlivosti pro
jednotlivé detaily je můžete poznat a vnímat.
V poslední době také zjišťuji, že vedlejším meditačním
předmětem se pro mne stává i tlukot srdce, který jaksi čeří a ruší průchod dechu
v tomto místě. Můžu to intenzivně cítit i fyzicky. Pod vlivem meditace se pak
můj tep a tlukot srdce natolik zpomaluje, že prostě považuji za přirozeně možné
ho úplně zastavit. Stačilo by jej jen několikrát pojmenovat jako vedlejší
meditační předmět.
Ostatně, stav zastaveného srdce stále lépe poznávám při
návštěvách Vyššího Já v mé čtvrté čakře. Tato schůzka se také stala přirozenou
součástí meditace. Zde se také ještě intenzivněji projevil stav „duality v
přítomnosti“, se kterým se stále častěji setkávám v meditaci všímavosti a
vhledu. Nevím, kam se zařadit v mnohokrát různě prezentovaném scénáři
„jeviště-hlediště“, kdy můžeme být ve své lidské inkarnaci buď pouze loutkou
vláčenou matrixem na jevišti v komedii materiálního světa, nebo nezávislým
divákem v hledišti, který tuto parodii s povzneseným a vědoucím úsměvem jen
pozoruje.
Často se totiž v meditaci přistihuji, že naplno a intenzivně
jsem tokem dechu a energie, ale zároveň se můžu v tomto procesu pozorovat z
nadhledu. Tato dvojakost se odehrává také při pozvání vyššího Já do čtvrté
čakry, která mimo nádherný stav dokonalé rovnováhy a absolutního klidu, kdy je
opravdu možné úplně zastavit dech, tlukot srdce, jakékoliv proudění, vnímám
také, že současně naplno objímám a obklopuji něco schouleného i jsem objímána a
schoulena a dokonale skryta v něčím objetí. Tyto plnohodnotné vjemy oscilují
mezi sebou tak rychle, že splývají v jeden jediný duální vjem protikladů, který
je úplně přirozený.
PJ - leden 2010
Stanovisko:
Opravdu je to všechno o práci a vytrvalosti. Bez ní nejsou ne
jenom koláče, ale ani pokrok v duchovní oblasti.
Jednotlivé techniky nelze pojímat samostatně, protože spolu
nerozlučně souvisí. Pokud tyto souvislosti pochopíme a dokážeme je zrealizovat,
dostaví se i pocit uspokojení a blaha.
Sezení v meditaci není samoúčelnou činností. Takto získané
zkušenosti je zapotřebí přenést do každodenní praxe, která pak následně
ovlivňuje naši meditaci.
Jak vidíte, tak i od pohledu tak statická záležitost, jako je
sezení v meditaci může být velmi dynamické a uspokojující. Jenom je zapotřebí se
do této fáze propracovat. Pak už rozhodně nebudete chtít měnit.