Velká Morava
oblast Líšeň - Staré Zámky
Informace od média
Další informace jsme získali na místě samém prostřednictvím našeho média.
Historie místa
První osídlení v této lokalitě vzniklo spontánně přibližně před 3 000-4 000 let. Usadilo se zde pár rodin, postavily si zde dřevěné domky, založily políčka, kde pěstovaly především obilí a zeleninu, a postupem času se jejich osada rozrůstala.
Lidé zde žili prostým, ale spokojeným životem. Bydleli v domcích postavených z klád s dřevěnými dveřmi a okenicemi, které na zimu, kdy se teploty pohybovaly kolem 0°C, zavírali a utěsňovali různým rostlinným materiálem. Domek pro 5-6 členů domácnosti měl sedlovou střechu, na jejíž budování se hojně používaly svazky trav. Jeho vnitřní členění bylo velmi prosté a jednoduché, byla zde jedna velká místnost s hliněnou podlahou, na kterou později pokládali dřevo. V tomto prostoru se odehrával veškerý rodinný život, vařilo se zde na ohništi v kotlíku, spalo na postelích v rohu místnosti, jedlo a pracovalo u jednoho stolu. Pro ukládání věcí sloužilo dřevo volně položené na stropních trámech. Teplo se rychle ztrácelo, ale na druhou stranu se jim prostor chatrče dařilo opět velmi rychle vytopit. Se zavřenými okenicemi přicházela potřeba prostor domku osvítit, k tomu používali ohně z ohniště nebo malé lampičky, které plnili materiálem na přírodní bázi.
Přístupová cesta k lokalitě bývalého hradiště
Mimo výnosů z políček jim k obživě sloužila také drůbež a drobnější zvířata jako prasata, kozy. Krávy se zde příliš nevyskytovaly. Součástí jejich malých hospodářství byli také psi, které bychom dnes podle jejich vzhledu zařadili mezi „čistokrevnou pouliční směsku“ (střední velikost, šedobílé zbarvení, chlupatější, delší ocas - vypadá, jako by ho odchytli v lese). Veškeré potraviny stejně jako další věci, například nářadí, si ukládali do přístřešku, který mají přistavěný zvenku ke svému domku. V létě skladovali jídlo ve „sklepě“, tedy prostoru vykopaném v zemi a podepřeném dřevem, s dřevěnými dvířky, které pomáhaly při vyšších letních teplotách udržet chlad.
Pokud se zmiňujeme o jídle, nesmíme zapomenout ani na zásobování vodou. Nacházela se zde studna, opět dřevěná, která byla společná pro více chýší. Z valů byly vytvořeny cestičky, které sváděly vodu do studny, čímž si částečně vytvářeli zásoby vody. V některých sušších obdobích zde však s množstvím vody býval problém, potom lidé museli scházet pro vodu dolů do údolí.
Vztah k náboženství zdejší lidé neměli nijak vyhraněný. Věřili, že je něco nad nimi, co je převyšuje, něco mezi přírodou a Bohem, měli k tomu vnitřní respekt, ale náboženstvím bychom to nenazvali. Obřady, které se zde konaly, měly za účel spíše oslavit důležité události v životě (příchod jara, po úrodě apod.), vymezit časová období, než se obracet k bohu. Jednalo se spíše o udržování zvyků než obracení se k bohu.
Nejvyšší nárůst populace zaznamenala tato oblast v průběhu 1. tisíciletí. Jedním ze dvou mezníků ve zdejším osídlení se stal vojenský výpad někdy v průběhu 4.-.5. století, kdy zde bylo povražděno mnoho lidí. Na základě této zkušenosti se lidé více semkli k sobě a začali zde budovat opevnění. Trvalo jim to však poměrně dlouho, přibližně 100 let, než bylo opevnění hotovo. V budoucnu se výpady příliš neopakovaly, vesnice byla chudá, kromě jídla a zvěře zde nebylo co ukrást. Opevnění hrálo větší význam pro pocit lidí, že jsou v bezpečí, než pro skutečnou ochranu. Zdejší obyvatelé byli zemědělci, nikdo zde není cvičený na boj a ochranu, každé zkušenější vojsko by jejich pevnění velmi snadno překonalo.
Současný vzhled lokality
V průběhu 13. století na toto místo jeden člověk zanesl nějakou vysoce nakažlivou nemoc, pravděpodobně mor, která způsobila značné ztráty na životech a následně také byla počátkem rozkolu ve společnosti. Místní začali uvažovat, zda by nebylo lepší bydlet ve městě nebo na samotě, kde by nehrozilo takové nebezpečí, že jeden člověk způsobí smrt tolika dalších. Rozvrat tedy nepřišel zásahem zvenčí, ale zevnitř. Začalo zde být přelidněno, mnoho lidí na malém prostoru bylo jedním z faktorů, který umožnil rychlé rozšíření nemoci. U lidí se začala projevovat chamtivost na úkor vzájemné spolupráce, která zde do té doby bez problémů fungovala. Lidé počínali mít mocenské choutky, které narušovaly, rozbíjely zdejší přátelskou atmosféru, přestávali se o sídliště starat, to chátralo, rozpadalo se, a tak lidé odcházeli jinam, především do měst (např. Brno) za domněle snazším živobytím.
Stav lokality v období Velké Moravy
Co do počtu obyvatel se nejednalo o úplný vrchol, ale společnost přibližně 500-800 obyvatel zde pěkně funguje.
Po energetické stránce se zde nenachází žádné významné stavby, jen rovnoměrná zástavba. Úplně zde chybí duchovní centrum. Funguje zde pouze skupina stařešinů - 10-15 nejstarších mužů, čas od času je však problém rozeznat, kdo má na členství větší nárok, protože neznají svůj věk, a tak často své stáří v poměru k ostatním členům společenství pouze odhadují - která se radí a rozhoduje o společných záležitostech osady, co je třeba udělat, opravit apod.
Pamětník dávných dob
Lidé se starají spíše každý sám o sebe, i když pokud je potřeba, dokáží podat pomocnou ruku. Pro společné akce, obřady, slavnosti apod. jim slouží jedna větší chatrč s ohništěm a lavicemi uprostřed, jinak nemá tato stavba žádné výrazné rysy.
Nepůsobí zde žádná osoba v postavení šamana, jen kořenářka, která se velmi dobře vyzná v bylinách a dokáže pomoci v nemoci jak člověku, tak zvířeti. Vše je však pouze důkladná znalost na materiální úrovni, nikoliv na úrovni duchovní, léčitelství.
V tomto období se již v Brně rozvíjí náboženství. Tady se však straní všeho nového, všeho, co by jim mohlo narušit jejich zavedené pořádky, jejich kulturu. S tímto přístupem k duchovnímu životu velmi úzce souvisí také jejich postoj, zvyky související se smrtí a pohřbíváním. Zemřelí jsou po velmi strohém tichém smutečním obřadu, kdy někdo ze starších pronese několik slov, zakopáváni za hradbami do hrobu, který vykopali jeho příbuzní. Hroby nejsou nijak označovány, smrt je brána jako návrat těla do přírody. Pozůstalí se k zemřelému myšlenkově nijak neupínají, smrt berou jako přirozený proces, kdy člověk (jeho duše) odchází za svými předky, kteří se k nim v případě potřeby varování, předání informace apod. mohou obrátit ve snu. V jejich kultuře existuje povědomí o existenci člověka po smrti, ale již neřeší v jaké formě, berou to jako skutečnost, kterou jim nepřísluší řešit.
Výhled měli naši předkové pěkný
Z hlediska energetických zdrojů není toto místo nijak významné. Jediný významnější zdroj v nejbližším okolí byl v místě zříceniny hradu na protějším kopci. Tento zdroj měl negativní charakter a tehdejší majitel jej využíval k temným obřadům. Mezi těmito dvěma místy není spojitost, každé si žilo svým vlastním životem. Teprve o několik generací později dochází ke kontaktu obyvatel s hradním pánem, většinou však formou jeho návštěv u stařešinů, jen velmi zřídka opouští stařešinové hradiště, aby pána navštívili na jeho hradě. Historicky však pán hradu nikdy nebyl pánem celé této oblasti.
Vše zajímavé - čilý ruch, obchod (touha po majetku), náboženství (silná církev) - se odehrávalo v Brně. Je tam znát „Velká Morava“. Místní navštěvují Brno pouze když něco potřebují. Tyto dvě oblasti ve srovnání působí jako dva zcela odlišné světy.
Život na hradišti Staré Zámky byl prosvětlený, probíhal v příjemné atmosféře.
ŠB - listopad 2013