Velká Morava

 

Staré Město a Uherské Hadiště

část čtvrtá

 

   

Uherské Hradiště - lokalita Špitálky
    A to nejlepší nakonec. Jako poslední jsme navštívili lokalitu v Uherském Hradišti. Po již klasicky nedostatečném značení přístupu z hlavní cesty na Hodonín nebyl s jejím dalším nalezením žádný problém. Hned pod kopcem nás uvítal impozantně vyhlížející poutač.
    Po několika minutách chůze do mírného kopce jsme stanuli na místě samém. Toto místo bylo zajímavé hned od našeho příchodu. Ne jenom, že z něho je nádherný výhled na město, jehož panorama je na obzoru rámována vrcholky Chřibů se znatelným hradem Buchlovem. Okolí samotné lokality tvoří zatravněný svah, který umocňuje vzdušný dojem z tohoto místa. Ten, kdo je schopen vnímat energie, bezprostředně po příchodu zaregistruje mimořádnost tohoto místa, kterému by mnohem spíše slušela stavba památníku Velké Moravy než uzavřený prostor mezi rodinnými domky uprostřed města.
    O tom, že lidé spontánně vnímají mimořádné kvality této lokality, svědčí i to, že i přes poněkud obtížnější přístup jej po dobu naší návštěvy navštívila řada návštěvníků. Někteří jenom tak poseděli a těšili se z jeho energií, někteří se sem přišli opalovat a několik z nich se dokonce zajímalo o velkomoravskou historii prezentovanou na poutači.

 

 

Poutač lokality stál na kopci a budil majestátný dojem.

    Samotné pozůstatky kostela nesou stejný rukopis jako v průmyslové zóně ve Starém Městě. Půdorys však byl o poznání větší a členitější. Dovolil bych si polemizovat s oficiální verzí historie kostela, která z věcného hlediska nedává logiku. Postavit nejprve velkou stavbu kostela na energeticky mrtvém místě, pouhých několik metrů od poměrně silných energetických zdrojů mi nepřijde příliš věrohodné. Následné přistavení podstatně menší stavby, kterou by stavitelé navázali na původní stavbu a přesně se trefili na místní lokální energetické zdroje, považuji za bezmála vyloučené. Když k tomu přidáme vzhled tohoto „přístavku“, který má stejnou architekturu jako kostely počátečního velkomoravského období, považuji oficiální verzi za příliš fantastickou a přímo vyloučenou. Přesná prostorová orientace, dle mého názoru původní části kostela, a přesné a logické umístnění poměrně silných energetických zdrojů, které se dají přirovnat pouze se zdroji kostelů v Mikulčicích, svědčí o tom, že tehdejší stavitelé moc dobře věděli co a proč dělají.

 

 

Cedule v sousedství základů obsahuje základní historické údaje.

    Celková prezentace velkomoravského doby na mě budí dojem, že toto období je třeba nějakým způsobem prezentovat, ale formální stránka této prezentace bohatě postačuje. Na prezentaci skutečných informací z tohoto období však rozhodně společenský a politický zájem není.
 

 

 

Lokalita sama působí majestátně ne jenom svojí rozlohou, ale i umístněním nad městem.
 

Prostřednictvím média jsme získali následující informace ke zkoumanému období.
    Osídlení tohoto území bylo v devátém mnohem rovnoměrnější než je tomu dnes. Spousta lidí měla postavena svoje obydlí samostatně v přírodě. Umožňoval to převážně zemědělský způsob života, značná soběstačnost takto žijících lidí a energetická nenáročnost tohoto způsobu života. Mimo to se lidé shlukovali do osad, které čítaly stovky až tisíce obyvatel. Tyto osady vznikaly zejména z důvodu výroby zboží a jeho obchodování. Umístěny byly na obchodních cestách, po kterých putovaly kupecké karavany. Z těchto osad se pak stávala náboženská a mocenská centra spravující okolní území. Celé území bylo až na obdělávanou půdu a pastviny zalesněno a působilo mnohem malebnějším dojmem, než je tomu dnes. Značná část osídlení byla okolo vodních toků, kde byla díky častým záplavám úrodnější půda a které bylo možno využívat k rybolovu a jako výhodnou dopravní cestu. Další významnější osídlení bylo proti proudu toku řeky Moravy po jejím pravém břehu, před dnešní Olomoucí. S archeologickými nálezy je to problematické, protože ve volném terénu je vesměs nikdo nehledá a díky prostému způsobu života většiny obyvatel nemají valný význam. Na místech tehdejších osad pokračoval většinou jejich další rozvoj, který vyústil do podoby dnešních měst. V průběhu jejich výstavby se většinou v dřívější době na archeologické nálezy příliš nehledělo a tak byly překryty pozdějšími stavbami. Významnější nálezy lze tedy učinit pouze na místech tehdejšího soustředěného osídlení, která se dnes nalézají ve volném terénu, tak jak je tomu například v Mikulčicích.

 

 

Základy kostela jsou dodnes plné aktivních energetických zdrojů.

Médium
    Osídlení tu je nejstarší z okolních lokalit. Datuje se až do pravěku, kdy spolu lidé začínali žít. Jsou tu hodně příjemné energie, které lidé vyhledávali. Kostel tu začali stavět ve třicátých letech devátého století. Náboženství sem přinesl nějaký kupec. Bylo to hodně bohaté místo. Místo pro kostel vybírali podle energií.
    Největšího rozmachu doznává místo ke konci devátého století, kdy tu žilo okolo tisíci lidí. Šlo tu o rychlý rozvoj a postupný úpadek. Propojení okolních míst zapříčinilo ztrátu významu této lokality.
    K úpadku dochází ve středověku, kdy místo ztrácí svůj význam a začínají se stavět honosnější kostely. Proto lidé tento kostel postupně opustili a přestali se o něho starat.
    Okolní území bylo hustě zalesněno a z jednotlivých míst na sebe navzájem nebylo vidět. Bylo tu nejhustší osídlení v celém okolí. Místo bylo pro lidi zajímavé. Vedla tu obchodní stezka a byla tu vzhledem k záplavám úrodná půda pro zemědělství. Způsob života byl hodně poklidný. Výroba tu byla na hodně vysoké úrovni. Lidé tu byli hodně zruční, mnohem šikovnější než nyní. Řemeslo brali jako součást sebe samého, bylo součástí jejich jména. Všechno bylo děláno poctivě a svědomitě, jinak by se nebyli schopni uživit. V širším okolí byly sídelní oblasti víc na jihu, podél toku řeky, která tekla travnatým údolím. Toto místo bylo proti ostatním bohaté. Duchovno v té době moc neprožívali. Nebyli fanaticky věřící, brali to jako přirozenou součást svého života. Víc se ztotožňovali s pohanskými bohy a systém jednoho Boha jim nebyl blízký. Křesťanské kostely vznikaly na místech původních pohanských obětišť.

LLV – listopad 2010