Velká Morava

 

Hradiště na hoře sv.Klimenta

část druhá

 

Poznatky z terénu

    Místo samo se rozkládá v malebných chřibských lesích a po značené turistické cestě nám cesta k němu netrvala dlouho. Na temeno kopce vedou dvě cesty. Zvolili jsme si delší, ale méně strmou cestu vedoucí z parkoviště po žluté značce po hřebeni kopce. Už před samotným vrcholem byly patrny rozsáhlé opevňovací zásahy, které zřejmě provedli jeho původní obyvatelé. Opevnění hradiště bylo dostatečně rozsáhlé, aby se v něm mohlo skrýt několik set a možná i tisíc obyvatel. Sestávalo z několika úrovní a jeho překonání muselo být jistě značně obtížné.

Schéma základů kostela s vyznačenými energetickými body

    Po našem příchodu na temeno kopce se nám naskytl impozantní pohled na poměrně rozsáhlé základy kostela a novodobou dřevěnou kapličku, nad celým prostorem se klenuly statné buky. Místo samo působí malebným dojmem, ale všichni jsme se shodli na tom, že mu chybí majestátnost Mikulčic. Po zevrubné prohlídce temene kopce bylo vše jasné. Tento prostor neobsahuje žádné významné energetické zdroje tak, jak tomu bylo doposud ve všech zkoumaných lokalitách. V prostorách základů kostela jsme nalezli pouze čtyři slabší zdroje zemské energie, které jsou vyznačeny na nákresu. Při zaměření světových stran se ukázalo, že i samotná stavba je na duchovní stavbu orientována dosti atypickým způsobem. Z uvedených zjištění bylo možno učinit pouze dva závěry, buď v době stavby kostela v těchto prostorách funkční energetický zdroj byl, stavba byla orientována správně a v průběhu času došlo k zániku energetického zdroje a posunu magnetických zemských pólů, což nepředpokládáme nebo byla stavba postavena zcela nahodile dle potřeb tehdejšího „územního plánu“, což je jistě překvapující zjištění.
    Krátce po našem příchodu na temeno hory sv. Klimenta se z porostu vynořil jako přízrak kněz v sutaně s dlouhou bradkou a blonďatými vlasy po pás, těsně následován svým stejně oděným pomocníkem. Oba se bez dlouhého rozmýšlení jali provádět přípravy na mši. Postupně se objevilo i několik věřících a mše v prostorách základů kostela pod monumentální klenbou majestátných buků mohla začít. V jejím průběhu se ukázalo, že se jedná o obřad pravoslavné církve, se kterým jsme se měli možnost důvěrně seznámit. Obřad byl veden částečně česky a částečně staroslověnsky. Mimo modliteb byly citovány pasáže z Bible, nechyběly ani zpěvy a zevrubný popis historie církve a její rozdílné pojetí víry proti římskokatolické církvi, ze kterého jsme měli dojem, že je součástí obřadu spíše pro nás, než pro věřící, kteří tyto znalosti jistě měli. Obřad byl sice zajímavý, ale jeho délka, která čítala tři a půl hodiny bez přestávky, byla na náš vkus poněkud dlouhá a únavná.
    Samotný obsah obřadu nás sice neoslovil, i když nám byl podstatně bližší, než obřady římskokatolické. Vícenásobné opakování stejných pasáží zřejmě nebylo z důvodů nižšího intelektu věřících, ale mělo evidentně stejnou funkci jako opakování manter. V průběhu rituálu pak bylo patrno, že kněz dodržuje ať již vědomě, či nevědomě zásady práce s energií, což se dnes již vidí málokdy.

Účastníci pravoslavné bohoslužby

    Za zmínku stojí evidentně upřímnější pojetí víry zúčastněných, než je tomu běžně zvykem v našich kostelech. Také jejich vzezření vypovídalo o tom, že jsou vnitřně šťastni a svoji víru opravdu žijí naplno. O lidštějším pojetí jejich víry vypovídalo také to, že kněz měl s sebou na obřadu i svou manželku a malé dítě, které díky svým blonďatým a kudrnatým vláskům mělo doslova andělské vzezření. Vliv civilizace dorazil i do této odlehlé končiny a odskočení si kněze v průběhu mše s mobilem u ucha mimo základy kostela vypadalo dost kuriosně a mohlo by být ospravedlněno pouze přijímáním neodkladných božích pokynů.  Společný oběd a přátelská debata v kruhu kolem vyhaslého trampského ohniště vypovídaly o tom, že to s láskou k bližnímu svému myslí upřímně. Nedovolím si usuzovat, jestli je to všeobecný rys pravoslavných věřících nebo jestli se takto projevovali pouze ti pro víru opravdu zapálení, kterým nebylo za těžko vážit cestu až na takto poměrně odlehlé místo. Každopádně jsme museli přiznat, že všechny zúčastněné jejich víra naplňuje a činí je lepšími a šťastnějšími než většinu ostatní populace.
    I když si účastníci bohoslužby stěžovali na řádění vandalů, kteří napáchali nějaké škody v prostorách návrší, kde se ztratily nějaké dřevěné kříže a zvony, stojí za zmínku neporušenost vybavení volně přístupné kapličky. Zřejmě to s vandalismem v této oblasti nebude ještě tak špatné.
 

ŠB – září 2008