Stojím

  

Stojím - i uprostřed toků je absolutní klid, když řád je dán, stojím - pode mnou se město rozprostírá jak herní plán.
Stojím - zpříma, vážená a ctěná,už mnoho souvislostí znám a lidé dole se míhají jak malé kuličky,
a je vlastně zábavné je svou radou trošku splést a sledovat, jak klikatě hledají cestu zpět do své správné uličky.
Jak je to pestré, jak se míhají, poklidný tok města teď náhle bujně klokotá a vře!
Proč jsem už dřív nezkusila ,jak je opojné a vzrušující oddat se bezstarostné hře ?
Stojím ještě ?

Nevím, je toho tolik, nic už neřídím, nic nejsem. Čím to, že najednou vše dopředné jde pozadu?
Čím to, že z pestrosti chaosu náhle černá a páchne bahno rozkladu?
Protože vše má své souvislosti a řád, tedy i jedno z nejčernějších zel - divoká hra, bez všech pravidel.
A jen vědoucí a připravení rozliší správně, kdy se karta obrací a nevinná hra se zvrhne v manipulaci.
Teď už vím, že není dobré přestat ctít principy a řád.
A tak to teď dá asi hodně práce, než budu smět zas někdy někde v klidu zpříma stát.