... zas je tu - šestá - večerní, nevím, možná úterní ...

... všude jsou jen barvy, pastelově hebké, veselé,

smířlivá modrá, sametová nachová, nadějná zelená i mile teple upatlaná hněď a úplně je jedno, kde končí „bylo“ a kde je „teď“.

Časy, prostory, energie, všechna má „já“ i „oni“ - vše se prolíná a přes okno autobusu se ve mně na mne směje - podvečerní krajina.

Blázínku světe - koho by to napadlo, že i okno staré dýchavičné Karosy je tak dokonalé vesmírné zrcadlo.

Koukám se přes zaprášené okno ven na kopce a na nebe a z okolní krajiny se bez zábran konečně směju sama na sebe …