Polemika se zamyšlením

Proč jsou zasvěcení podvod / Od čeho se odvíjí skutečné schopnosti

 

    Poslední dobou se mi dostalo do ruky několik textů, které se negativně vyjadřují v podstatě ke všem stávajícím praktikám v duchovní oblasti. Podle reakcí ve svém okolí tyto texty vyvolávají v mnoha lidech značný zmatek. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl sepsat následující polemiku, ve které vycházím ze svých dlouhodobých zkušeností, které mnohonásobně přesahují rámec mého současného života.
    Celý text článku, kterého se tato polemika týká, naleznete v plném znění zde. S většinou jeho obsahu by se dalo jistě souhlasit, pokud by autorka kritizovala současný stav a způsoby zasvěcování a ne institut zasvěcení jako takový.

    Autorku z tohoto života osobně neznám. Její činnost znám pouze zprostředkovaně z jejích internetových stránek www.alue.cz .
    Nemám sice nic proti jménu Alue, používání tohoto pseudonymu dle mého názoru ale nasvědčuje tomu, že má autorka problémy se sebepřijetím své současné role a uvízla někde v minulosti. Tomuto stavu také odpovídá celá její averze vůči zasvěcením. Nechci zde rozebírat podrobnosti z její a částečně i naší společné minulosti. Pokud je pro ni trauma z jednoho nezvládnutého zasvěcení i po tolika životech tak intenzivní, měla by s tím rozhodně něco dělat. Rovněž agresivní tón jejího zamyšlení jí rozhodně nesluší.

    Ale nyní už k samotnému obsahu jejího zamyšlení. Ten pojem zamyšlení považuji za dost důležitý. Ve svém článku se totiž pouze zamýšlí nad něčím, s čím nemá osobní zkušenost a o čem se pouze domnívá, že to tak je. To se mi ale na tak zásadní tvrzení zdá být dost málo.

    Dovolím si polemizovat už s prvním odstavcem textu. Zasvěcení nejsou žádnou novou módou. Používala se totiž úspěšně ve všech duchovně vyspělých kulturách. Pravdou je, že zasvěcení v té době bylo o něčem zcela jiném než dnes, ale o tom pro nedostatek prostoru až příště. O tom, jak taková zasvěcení probíhala, se můžete dočíst například zde a zde.
    Obviňovat lidi z naivity a lenosti přemýšlet nepovažuji za zcela korektní. Každý, včetně mě i autorky zmiňovaného textu, děláme vše nejlépe, jak jsme schopni. Proto jsem přesvědčen o tom, že je v praxi účinnější individuální přístup ke konkrétnímu člověku, než psaní emotivních, neadresných zamyšlení. Vzhledem k tomu, že máme za sebou rozdílnou minulost, ve které jsme získali rozdílná poznání a vytvořili jsme si rozdílné bloky, nelze házet všechny do jednoho pytle.

    Autorčino vysvětlení, od čeho se odvíjí duchovní schopnosti a duševní vlastnosti, je ve své podstatě správné. Její omezení na zablokovaný mozek je ale značně zavádějící. Problém je totiž daleko širší, mimo mozku máme zablokované i čakry, DNA i duši samotnou. Proto i práce na sobě široce přesahuje rozměr myšlení.
    Ve vyjmenovávání tohoto stavu osobně postrádám tu nekonečnou řadu nezvládnutých zkoušek a traumatických prožitků v předcházejících inkarnacích, které podmiňují náš současný stav i naše jednání.
    V žádném případě se ve vztahu k naší společnosti nepovažuji za optimistu, ale ani jako realistovi se mi ta spousta bubáků a temných sil, které Alue vyvolává, nezamlouvá. Jsme prostě tam, kam jsme se na základě své dosavadní činnosti po zásluze dopracovali, a je jenom na nás, abychom se v případě svého zájmu dostali někam jinam.
    S těmi „dary“ to také nevidím tak jednoznačně. Ve své podstatě má sice autorka jistě pravdu. V praxi jsem se ale dost často setkal i se stavem, že tyto „dary“dostal v rámci své zkoušky i někdo, jehož vnitřní úroveň jim rozhodně neodpovídala. Obsahem této zkoušky pak bylo, jak s nimi naloží, jestli je využije pro dobré své i ostatních, nebo jestli je zneužije.
    S jejím závěrem, že čím více jsme ve světle, a čím více na sobě pracujeme, tím více máme schopností, se dá určitě souhlasit. Její další vývod, který z této skutečnosti dělá je však již značně zavádějící. Rovnítka mezi zasvěcení = kupování si schopností = podvod, dle mého názoru nejde rozhodně dát. Stejně tak, že by všichni boháči museli být guruové. Určitě nemohli. Zatím jsem totiž nepotkal nikoho z této kategorie lidí, který by byl skutečně orientován na duchovní hodnoty.

    Další řádky, které si navzájem odporují a usvědčují autorku z toho, že se ani ona sama neřídí svými vlastními radami, mi přijdou docela úsměvné.
    „Všechno si ověř, všechno si vyzkoušej.“ – Nevím, proč to tedy neudělala a proč se vyjadřuje k něčemu, s čím nemá osobní zkušenost.
„Své znalosti zakládej na vlastním prožitku a na vlastním úsudku.“ – Podle mého to dost dobře nejde dohromady. Prožitek a úsudek jsou dvě zcela rozdílné kategorie, které se dost často vylučují. Mylný úsudek nám totiž dokáže snadno v přínosném a obohacujícím prožitku zabránit.
    „Když něčemu nerozumíš, nestrkej do toho prsty, ale běž se o tom něco dozvědět.“ – Přijde mi to dost podobné tomu předcházejícímu tvrzení. Navíc je otázkou, k jakým informacím se člověk má možnost dostat. Jestli je odkázán jenom na snůšku internetových blábolů a zkreslených představ kolegů, nebo jestli má možnost jít se podívat do minulosti přímo ke zdroji.
    „Když na tom neumíš, tak na to nelez.“ – Duchovní cesta je cestou objevování něčeho nového a to i za cenu, že si natluču nos a budu od někoho potřebovat podat pomocnou ruku. Pokud bych se autorčiny rady držel, tak bych se na tuto cestu nemohl nikdy vydat.

    Souhlasím s tím, že by člověk neměl podléhat módním vlivům a vábení reklamy. Ale i když bude neochvějně cítit, že to, či ono zasvěcení chce absolvovat, nemá ještě vyhráno. Může to totiž chtít právě jenom proto, že si má tu, či onu negativní zkušenost prožít. Opět to tedy není tak prvoplánově jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.

    Další pasáž popisuje stav v oblasti zasvěcování, který je běžný v naší české kotlině. V žádném případě však neodpovídá popisu skutečného fenoménu zasvěcení. Proto bych tyto dvě věci rozhodně neslučoval do jednoho celku. Ono opakované „když něčemu nerozumím, tak to nedělám“ funguje spíš naopak. Často děláme věci právě proto, že jim nerozumíme. Například autorčino přiznání, že lidi, kteří absolvují zasvěcení, označuje vulgárními jmény. Kdyby totiž věděla, jak to funguje z energetického hlediska, tak by to určitě nedělala. O nějaké úctě, shovívavosti, toleranci a lásce k bližnímu svému ani nemluvě. Stejně to ale samozřejmě platí i s těmi komerčními guru. Kdyby jenom tušili, o čem to vlastně je, tak by je určitě ani nenapadlo udělat si z duchovna výnosnou živnost a dělat to, co dělají. V žádném případě bych jejich takto vytvořené dopady nést nechtěl.

    S vlastní podstatou praktikovaných „zasvěcení“, která v mém pojetí nejsou ničím jiným, než v lepším případě iniciací, je možno v hrubých rysech souhlasit. Pokud tomu tak ale skutečně je, bylo by užitečnější hledat důvody, proč tomu tak je a následně způsoby, jak situaci změnit. Mohu vás ujistit, že ve fenoménu samotného zasvěcení to rozhodně není.
    Stejně tak se dá napadnout práce s anděly a dalšími jemnohmotnými bytostmi. Problém rovněž není v samotné práci, ale pouze v její formě, která je závislá na základě individuálního poznání každého člověka.
    Nevím, kde Alue byla na zkušenostech, že zasvěcení blokuje komunikaci s jemnohmotnými bytostmi nebo výměnu energií. Osobně jsem nic takového nezaregistroval a naopak v obou zmíněných oblastech jsem zaznamenal znatelný pokrok. Přiznám se, že sem neporozuměl tvrzení, že „když to člověk předtím neuměl, tak to nemá jak a s čím porovnat“. Pokud jsem to před zasvěcením neuměl a po něm to umím, tak je to pro mě spíš argument, že něco funguje, než to, že jsem slepý ještě víc než předtím.

    Co se týká zkušeností z druhé ruky, o které se s ní někdo podělil. Osobně jsem se ještě nikdy nesetkal se stoprocentní úspěšností jakékoli činnosti a to bez ohledu na toho, kdo ji provádí. Proto bude i v této oblasti určitě spousta nespokojených. Pokud něco, co by mělo fungovat, někomu nefunguje, zastávám ten názor, že je třeba hledat individuální příčinu tohoto stavu a ne rovnou vylévat vaničku i s dítětem.

    Ke konkrétně uváděným stanoviskům mohu uvést svoje následující zkušenosti.
    „Ztráta schopnosti mluvit se svými strážnými bytostmi.“ Nic takového jsem nikdy nezaregistroval. V praxi bývá opak pravdou.
    „Pálení na korunní a kořenové čakře znamená zablokování a ztrátu schopnosti pracovat s energiemi.“ V praxi se jedná o poměrně častý jev, který je zapříčiněn zvýšeným průtokem energie, která naopak ve svém důsledku energetický systém člověka zprůchodňuje. Nevím, jak autorka vysvětlí stav, kdy sám za sebe žádné pálení necítím, ale začnu ho okamžitě pociťovat v okamžiku, kdy posílám energie někomu jinému, který je na tom energeticky o poznání hůř, a proto do něho proudí větší množství energie. Podle ní je zřejmě ideální stav necítit vůbec nic, pak je zřejmě všechno v pořádku.
    „Deprese, bolesti hlavy a mravenčení rukou autorka připisuje zablokovaným energiím.“ S depresemi jsem se osobně nikdy po zasvěcení nesetkal, spíše s projevy euforie, radosti a štěstí. S bolestmi hlavy příležitostně ano, příčinou bývá zablokovaná šestá čakra, čemuž se dá v převážné většině případů celkem snadno pomoci. Mravenčení v rukou se opravdu projevuje, ale většinou pouze tehdy, když jimi předáváme energie někomu jinému. Je to známka průchodu energií, a kdyby tomu tak nebylo, přišlo by mi to divné.
    „Potřeba objímat se.“ S tím mohu souhlasit. Na místě autorky bych ale podle sebe nesoudil všechny ostatní. Energie musí proudit, a pokud proudí, tak je to příjemné. Proto se jenom těžko může někdo divit tomu, když se někomu po mnoha, třeba i desetiletích probudí do té doby zablokovaná srdeční čakra a člověk objeví, co je to láska a jak se dá s jejími energiemi pracovat. Pak se určitě nedivím, že v rámci této znovu objevené funkce svého těla toto potěšení vyhledává. Pokud se s někým objímám, tak hlavně proto, že k němu něco cítím a také proto, abych zjistil, jak na tom je, a abych mu energie, kterých mám vždy dost, předal. Rozhodně ne proto, abych je z něho čerpal. Rovněž se necítím v jakémkoli ohledu od čehokoli odříznutý, naopak uvědomuji si mnohem víc než dříve sounáležitost a jednotu se vším a se všemi. (přes rozdílnost názorů dokonce i s Alue)
    „Staré nemoci se vracejí, staré rány začínají bolet.“ I tak se to dá nazvat. Každá nemoc, každé trauma v nás zanechává svůj negativní energetický otisk, který si nosíme sebou do té doby, než ho zpracujeme. A to zpracovávání, nebo chcete-li transformace negativních energií na pozitivní bolí. Pokud k tomuto zpracování dojde a problém se již neopakuje, je dle mého názoru všechno v pořádku. Tento princip najdete u různých metod, včetně těch, které se zasvěcením nepracují.

    Je pravdou, že zasvěcení do různých energetických systémů není vše spásné a popsané postupy, jako například pobyt v přírodě, jsou osvědčené a fungují velmi dobře. Autorka zde ale opět míchá různé věci dohromady. Po popsané přírodní kůře se opravdu můžete cítit dobře, v žádném případě se tímto způsobem nezbavíte svých starých neduhů a traumat. Ty totiž fungují na zcela jiném principu, o kterém je určitě dobré něco vědět. Stačí si třeba jenom prostudovat poměrně často využívaný princip abreakce.
    Obdobně je tomu s rozvody, hádkami a konflikty, které mají zcela odlišnou příčinu. Zkuste se svým partnerem přestat sdílet stejné hodnoty a na místo starání se o rodinu, nebo společného vysedávání v restauracích, svůj čas začněte trávit leháním v trávě a uvidíte, jak váš partner bude k této vaší aktivitě vstřícný. Raději to ale ani nezkoušejte, vztahy jsou totiž mnohem obsáhlejší problematika, než by se na první pohled mohlo zdát a ze zasvěcením toho nemají příliš společného.

    Kéž by na duchovní cestě byla všechna nebezpečí tak krásně prvoplánová, jak Alue popisuje. To by to každý hledající, když ne na první pohled, tak už na druhý, když by zjistil, že mu slibované nefunguje, snadno prokoukl. Realita je ale mnohem složitější a tím i horší.

    Autorčiny životní zkušenosti jsou skutečně obdivuhodné. Nebýt ovšem toho, že se mi už mnohokrát stalo, že to, co se prvoplánově jevilo jako výborná volba, pak mělo nedozírné negativní důsledky a naopak, to čeho jsem se obával, se v budoucnu ukázalo jako velmi přínosné.

    V jednom se ale s Alue určitě zcela shodneme, ke svým schopnostem se sami musíme dopracovat, nikdo nám je nemůže dát, ani prodat. Proto jako mnohem horší než špatná zasvěcení vidím pasivitu lidí, kteří nejsou schopni a ochotni jít sami za sebe svojí vlastní cestou.
    O podstatě a principu a přínosnosti zasvěcení se budete moci dočíst příště.

LLV – duben 2010