Polemika k podvodům s Merkabou

   

 

    V tomto příspěvku reaguji na článek Vaška Holzbauera Česká verze Merkaby - téměř dokonalý podvod, který byl zveřejněn 19.2.2010 na Osudu Jiřího Maška. S celým textem se můžete seznámit zde.
    Nemám za cíl něco obhajovat, nebo naopak kritizovat, jedná se pouze o vyjádření osobního názoru na uvedenou problematiku podloženou vlastní zkušenosti a letitou praxí v této oblasti, což považuji za dostačující k tomu, abych se k ní mohl se znalostí věci vyjádřit. Autora článku osobně neznám, proto mohu reagovat pouze na jeho písemný projev.

    Začnu dvěma, za to podstatnými výhradami. Tento článek po formální stránce považuji za pamflet. Předně v jeho příspěvku postrádám zmínku o tom, že onu dámu o svých výhradách informoval. Na každý pád jsem to udělal za něj. Do té doby se totiž dalo mluvit o tom, že tyto věci dělá nevědomě. Nikdo není neomylný a na scestí se může dostat každý. Pokud se to někomu stane, což není vůbec nic složitého, tak považuji za přínosnější jej politovat a nabídnout mu pomoc, než jej očerňovat. Až pokud tuto pomoc odmítne, je možné konstatovat, že se tak chová vědomě a je čas se od tohoto člověka distancovat.
    Pokud má k oné dámě tak zásadní výhrady a považuje za nutné se o ně podělit s veřejností, tak mě udivuje, že nenašel dost odvahy osoby a věci nazvat konkrétními jmény. Každému, kdo s ní přišel do styku, musí být hned jasné, že se jedná o Alžbětu Šorfovou, Haluzice, Transformační chrám královny Elizabeth nad Vyšehradem atd. Pro ty, kteří ji naznají, toto varování může být naopak nedostatečné. Nevím, jestli se autor bojí víc toho, že má sám nějaké máslo na hlavě, nebo odplaty poškozené realizované například prostřednictvím případného soudního sporu. Každopádně by to byl z právního hlediska velmi zajímavý případ a živě si dovedu představit rozpaky soudce, který by sháněl soudního znalce v oboru Merkaby, světelných sloupů, či transformačních chrámů. Proto bych z toho určitě obavy neměl, jako jediné schůdné řešení bych pro něj viděl povolání soudního znalce angažovaného ve společenství Sisyfos. V obou případech bych ale viděl rozhodnutí soudu vyznívající jednoznačně v jeho prospěch.
    Druhou výhradu mám proti jeho jednostranné zaujatosti, která duchovně vyspělému člověku rozhodně nepřísluší. Podívejme se na tuto problematiku alespoň trochu nezaujatě a s nadhledem. Jinak na tom v konečném výsledku budeme úplně stejně jako Alžběta.
    Na to, abychom mohli alespoň trochu pochopit hloubku problému, musíme jít k jeho příčinám. V celé historii lidstva byly duchovní praktiky výsadou poměrně malé skupiny osob. Nebylo to proto, že by se narodili v té správné posteli, nebo že by měli nějakou protekci. Bylo to výhradně pro to, že ostatní neměli potřebnou vyspělost, která by jim duchovní praktiky umožňovala realizovat. V této oblasti se totiž nedá nic přeskočit nebo obejít. Každý si svou cestu musí projít sám. V rámci ní si musí každý dojít svého vlastního poznání a realizovat potřebné změny. Celé to není o vědomostech, ale o zkušenostech. Jediná možná pomoc v této oblasti zvenčí je zefektivnění tohoto procesu. Jak z uvedeného vyplývá, jedná se o proces individuální, který si ze strany učitele vyžaduje také ke každému žáku individuální přístup. Z této podstaty duchovno prostě nejde dělat hromadně prostě pro to, že většina lidí na to jednoduše, ať se jim to líbí, nebo ne, nemá. Na této skutečnosti nic nemění ani nová, chcete-li transformační doba a prohlášení, že jsou nyní duchovní praktiky dostupné všem. Některé praktiky jdou v současnosti opravdu snáz a některým lidem změna okolního prostředí evidentně svědčí, většině však spíš vytváří nemalé problémy. Kdo si je ale tuto pravdu ochoten a schopen připustit? Vždyť být duchovní je v této době tak in, a proto všichni vidí, slyší, léčí a kdoví co, ještě i když na to od pohledu a poslechu nemají sebemenší předpoklady.
    Proto považuji za pochybné už jenom to, že se někdo chce touto problematikou živit a navíc si za tímto účelem dává inzeráty. Nevidím v tom nic jiného než obyčejné a zcela nepřijatelné kupčení. Snaha a vyhledání učitele by měly dle mého názoru vždy vzejít ze strany zájemce. V kompetenci učitele pak je zájemce k výuce přijmou, či nepřijmout. Za toto své rozhodnutí si pak také nese plné důsledky.
    Další důležitý fakt, ze kterého musíme vycházet, je ten, že žijeme v pluralitním systému, ve kterém z tohoto pohledu probíhá souboj dobra se zlem, nebo chcete-li Světla s Temnotou. Proto obě strany dělají, co mohou, aby získaly převahu a konečné vítězství. Nechci zde filosofovat, je-li to v našem prostředí ze své podstaty vůbec možné. A tak se na každé dosažené úrovni našeho vývoje setkáváme s nástrahami jak osobního, tak skupinového charakteru. Proto je zcela zbytečné se na někoho zlobit, že ve své zkoušce neobstál a nechal se svést na scestí. Toto nebezpečí hrozí nám všem a na všech úrovních vývoje. Selhání jedince pak může představovat reálnou šanci svedení z cesty značné skupiny jinak pozitivně orientovaných lidí. Podle mojí zkušenosti zde hrají důležitou roli dva aspekty. Důvěra v někoho, o kom se domnívám, že je na tom lépe než já, přičemž nemám reálnou možnost prověřit si, jaká je realita. Zespodu nahoru to prostě zjistit nejde. Druhým aspektem je pasivita a stádový pud, který se v našem životě všeobecně projevuje. Na cestě za sebeobjevováním se prostě omylům nevyhneme, i kdybychom chtěli sebevíc. K vymanění se z tohoto stavu je zapotřebí aktivního myšlení každého jednotlivce, což na základě dosavadních zkušeností považuji za značnou utopii. Lidé na současném stavu vývoje toho totiž většinou nejsou schopni a usilovně se tomu brání, i když jim s tím chcete pomoci. Za těchto okolností se tedy jedná o přirozený stav, ze kterého si musí najít vlastním poznáním a aktivitou cestu každý sám. Proto je celkem zbytečné naříkat, že je to tak, jak to je. I když se někdo bude snažit postiženým upřímně pomoci, buď narazí na jejich nepřekonatelný odpor způsobený prožíváním jejich iluze, nebo v tom lepším případě pouze nahradí jednu jejich víru za jinou. Na podstatě věci se tím ale nic nezmění.

    Dále chci zmínit problematiku Merkaby. Skutečností je, že Alžbětou šířená Merkaba není čistou Merkabou, tak, jak ji znali třeba ve starém Egyptě, nebo Atlantidě. I tyto dvě Merkaby mají totiž své odlišnosti. Ve většině jejich popisů jsem se tak jako tak setkal s menšími, či většími zkresleními a nepochopeními. To ale stejně jako Vašek momentálně nemíním rozebírat.
    Alžbětina Merkaba je již naředěná, a proto mnohem méně účinná. Konec konců i ona sama uvádí, že je doplněna o ženskou složku energie. Problémy s ní však nespočívají ani tak v její intenzitě, ale neznalosti práce s ní. Skutečnou Merkabu by totiž většina zasvěcovaných nebyla schopna tímto způsobem přijmout. Základní problém vidím v nepřipravenosti adeptů spočívající v nezpracovanosti jejich hrubé karmy. Sám jsem tato zasvěcení také absolvoval, jejich účinek se sice dal rozpoznat, ale nijak mimořádně jsem je neprožíval. Při skutečné Merkabě by výběr adeptů musel být mnohem důslednější, protože popisované problémy by byly mnohem větší.
    V této souvislosti chci zmínit ještě to, že z mého pohledu se o žádné zasvěcení nejedná, to by zasvěcovaný musel dostat mnohem víc informací, o co se vlastně jedná a jak s Merkabou cíleně pracovat. Tím by se také předešlo oněm popisovaným nepříjemným stavům, protože by si je mohl každý individuálně řídit. Problematika zasvěcení si zaslouží samostatnou pozornost, a proto se jí budu podrobněji věnovat v příští polemice, která bude zaměřena na toto téma.
    Souhlasím s tím, že Alžbětiny regrese jsou na tom ještě mnohem hůř a název regrese tomu, co předvádí, vůbec neodpovídá. Sám dělám regrese patnáct let a dovolím si tvrdit, že za tu dobu o nich něco málo vím. Předváděným praktikám by slušel spíš termín exhibice než regrese. Nedovedu si představit žádný funkční mechanismus, který by při nich mohl klientovi prospět. Zato vidím spoustu těch, které mu mohou ublížit, přesně tak, jak to autor textu popisuje. Popisu principu regrese se zde ale nebudu věnovat.

    Pravdou je, že každý, kdo se sebou hodlá něco dělat, a chce se o pomoc obrátit na někoho jiného, by si to měl moc dobře zvážit a všemi dostupnými prostředky si jej prověřit. V praxi to ale bývá, zejména pro začátečníky, dost velký problém, a proto jim nezbývá nic jiného než více, či méně riskovat. Nápad obrátit se se žádostí o prověrku na někoho jiného, není také žádná spása. Je zde totiž značná pravděpodobnost, že se s touto žádostí obrátíte na ještě většího šarlatána, než ke kterému hodláte jít. Pokud se budu vyjadřovat sám za sebe, určitě bych pro vás nezjišťoval uváděné informace o třetí osobě bez jejího výslovného souhlasu. Argument, že veřejně vystupuje, dle mého názoru neobstojí. Každý jsme totiž čitelní, ale pouze pro toho, kdo na to má, aby si nás přečetl. Pokud tuto schopnost nemá, má to určitě své příčiny, které nedoporučuji obcházet. Nejlepším kritériem jsou při tom výsledky práce dotyčného. Nejedná se však pouze o výsledky, které dotyčný dosáhl ve svém osobním rozvoji, ale také při učení někoho jiného.

    Autor pěkně a srozumitelně popisuje funkci egregoru. Háček je pouze v tom, že s Alžbětinou Merkabou je to ještě trochu jinak. S jejím umístěním v astrální rovině mohu opět pouze souhlasit. Toto umístnění ji také mimo jiné zpřístupňuje širokému okruhu zájemců, kteří by s napojením do vyšších úrovní mohli mít problémy. Moje zkušenost je ale v rozporu s jeho tvrzením, že se jedná o negativní energie, které lidem škodí. Osobně jsem na tyto energie dost vnímavý a předpokládám, že bych si něčeho takového všiml. Nemluvě o tom, že i všechny testy dělané před a po zasvěcení u všech testovaných vždy vycházely pozitivně. Proto se spíše přikláním k názoru, že se při negativních projevech opravdu jedná o zpracovávání karmických bloků konkrétního člověka. Tato teze by také nevysvětlovala skutečnost, že někomu po zasvěcení špatně je a jinému není. S tvrzením, že se jedná o silné atakování zlem, bych byl na rozdíl od některých jiných výtvorů rozhodně opatrnější. Osobně jsem tam nic takového nenašel.
    Co se týká zmiňovaných negativních vztahových projevů, popisovaný stav rozhodně neplatí jenom ve vztahu k Merkabě. Tento jev je všeobecný a jde jenom o to, jak tvrdě se popíše a nazve. Pokud jeden z partnerské dvojice se sebou něco dělá a druhý ne, rozdíl mezi nimi se zvětšuje a přestávají si rozumět. Je pak jenom na nich, jak tuto situaci dokáží ustát. Obdobný problém se projevuje i u klasické psychoterapie, kde terapeuti zaznamenali zvýšený počet rozvodovosti svých klientů. Obdobně je tomu se zaměstnáním, kde se člověk začne odlišovat, což většinou začne vadit jeho spolupracovníkům a jemu samotnému začnou vadit negativní věci, které doposud toleroval. Orientací na jiné, než pracovní hodnoty a ztrátou manipulovatelnosti se člověk stává pro zaměstnavatele nezajímavým, což snadno může vést k jeho propuštění. Každopádně to je zajímavá oblast, se kterou je třeba při svém vývoji také pracovat a nenechat v ní člověka samotného. Obsahově by si tato problematika určitě zasloužila samostatný rozbor.

    Přivlastňování si jednotlivých názvů, respektive energií mi přijde dost úsměvné. Skutečná Merkaba má totiž ve své podstatě stejný charakter jako třeba elektřina, magnetismus, sluneční energie a podobně. Těžko si dovedu představit, že by si je nechal někdo patentovat a ve většině případů i jejich objevitelé už dávno upadli v zapomnění. Proto i spojování Melchizedeka s Merkabou považuji za neoprávněné. Řeč může být pouze o praktikovaných postupech, kde můžeme mluvit o osobním přínosu konkrétního člověka. S Alžbětinou Merkabou je to trochu jinak, a proto její spojování se jménem považuji za opodstatněné.

    Neuronový paprsek nebudu komentovat, protože jej znám jenom z doslechu a neměl jsem možnost si jej vyzkoušet. Ve vztahu k němu bych byl ale přinejmenším stejně opatrný jako ke světelným transformačním sloupům, které jsem měl možnost vyzkoušet a transformačním chrámům, které jsem raději ani nezkoušel.
    Další popis týkající se výběru stoupenců a obdivovatelů mohu potvrdit. Je to běžný postup, se kterým se setkáme ve všech sektách. Pro tento postup jsou tyto sekty také ze společenského hlediska nebezpečné. Na místo k osvobození totiž vedou své členy k zaslepenosti a fanatismu. Vůdci těchto skupin si dávají moc dobrý pozor, aby se zbavili členů, kteří se jakkoli vyčnívají z jejich stáda. Většinou se setkáte s argumenty, že nejste pro tuto činnost dostatečně vyspělý, nebo že jste propadli temnotě.
    Pokud do těchto osidel někdo upadne, je to jistě smutné, ale obdobný hanopis, byť by byl sebepravdivější, jeho situaci nevyřeší. Osobní situaci lze řešit pouze individuálně a v tomto ohledu vidím nezastupitelné místo právě dobrého přítele.

    Co se týká zvaní zahraničních hostů a jejich uvádění, nemůže být nikdo na pochybách o značně rozdílné úrovni jednotlivých aktérů. Stačí se podívat, nebo ještě lépe pouze vyslechnout pořízenou nahrávku a vše je rázem jasné. V oblasti intelektu se dá přetvařovat pouze směrem dolů, nahoru to prostě nejde.

    Nabádání k ověření zmiňovaných osobních údajů je sice pěkná věc. Autor ale zapomíná na jednu skutečnost, pokud člověk není zcela osvícenou bytostí, informace, které může získat, jsou vždy neúplné, případně zkreslené. Je to otázka působení karmy a je nutno s tím počítat. Tudíž i veškeré, jakkoli získané informace, je nutno brát s rezervou. Z toho také vyplývá i to, že když se nás bude několik dívat na stejnou věc, můžeme a také asi dostaneme několik verzí reality. Nepomůže ani několik stejných výsledků v prováděné prověrce. Pokud vás osud potřebuje dostat do nějaké situace, kterou si máte prožít, zařídí vše tak, abyste vyhledali ty správné osoby, které vám předloží ty správné výsledky. Neberte to prosím na lehkou váhu, ani jako nějakou teoretickou hypotézu, sám jsem si to na vlastní kůži prožil. Mimo to, ono „dívání se“ je ve většině případů zcela zbytečné, většinou bohatě stačí sledovat, jak se daný jedinec projevuje a jaké jsou výsledky jeho práce. Apelace na selský rozum je sice také pěkná, má ale jeden malý háček, pokud budu stavět pouze na tom, co znám, tak se nikdy nikam dál nedostanu, pokud připustím, že může existovat jiná realita, než ta, kterou momentálně žiji, nemohu se nikdy stoprocentně vyhnout tomu, že někomu naletím. Každý máme jinou, individuální realitu, a proto se musí všechny všeobecně pojaté apely minout účinkem.

S otázkou vnější pomoci bych si na základě vlastní zkušenosti dovolil také polemizovat. Pochopitelně, že za nás naši práci na sobě nikdo neudělá, tu musíme odvést sami. Jsou ale chvíle, kdy se dostaneme do slepé uličky a pomoc zvenčí potřebujeme. Stejně tak se pomoc zvenčí hodí i při urychlení našeho vývoje. Jinak by neměla role učitele v jakékoli oblasti vůbec žádný smysl.
    Pokud Vašek uvádí, že byl žákem Eduarda Tomáše, dovolím si na dokreslení celkového obrazu ještě několik postřehů na toto téma. S Eduardem jsem se osobně nikdy nesetkal a docela mě to mrzí, protože to byl bezesporu výjimečný člověk. Setkal jsem se ale s několika jeho žáky. Všichni z nich ale měli zásadní psychické problémy a to i přes jeho letité působení a všemožnou pomoc. Se dvěma z nich jsem se setkal po jeho smrti, kdy mě vyhledali s vážnými depresemi a v jednom případě dokonce pokusem o sebevraždu. Někde se v jejich přípravě musela stát evidentně systémová chyba, to mě zajímalo, a proto jsem se této skutečností věnoval. Závěry, ke kterým jsem přišel, nejsou v této souvislosti podstatné. Chci jenom ukázat, že ne každý, kdo dokáže dosáhnout osobní realizace, k tomuto cíli dokáže dovést i druhé. Pokud jsem měl možnost s Eduardem komunikovat, bylo to právě to, co považoval za osobní selhání a co ho nejvíc mrzelo. A to se v tomto případě jednalo o výjimečného člověka, kterých není mnoho, jaká pak může být naše úspěšnost při pomoci druhým, pokud jsme zdaleka jeho úrovně nedosáhli.
    Aby to nevyznělo, že chci znevažovat Eduardovu práci, pokud jsem se na toto téma bavil se svým letitým učitelem, byl z této oblasti také rozčarován a připustil, že jeho úspěšnost se pohybuje okolo tří procent.

    Pro objektivnost považuji za vhodné ještě zmínit to, že spousta z toho, co Alžběta říká, je pravdou, jinak tomu ani nemůže být, protože by nedokázala oslovit tak početnou skupinu příznivců. Je na každém z nás, jaký přínos z jejích slov i činů kdo dokáže vytěžit.
    Pokud Vašek uvádí, čím vším prošel a z jakých směrů vychází jeho zkušenosti, mohu vás ujistit, že s většinou těchto směrů je možno polemizovat stejně dobře jako s tím, co nabízí Alžběta. Je pouze na každém z nás, jestli mu plně propadne, nebo jestli se jím dokáže obohatit a jít svojí cestou dál.

    V této polemice jsem chtěl poukázat na to, že nic není tak černobílé, jak to může zvenku vypadat. A to jsem už vůbec nezmiňoval různé filosofické přístupy k uváděné problematice, na základě kterých můžeme dojít k závěrům, že je vše naprosto špatně, ale třeba také, že je to dobře, protože všechno je vždycky tak, jak má být, a setkáme se pouze s tím, co si potřebujeme prožít.
    Osobně každému přeji, aby si všechny potřebné prožitky mohl každý udělat sám v té nejvhodnější době a za těch nejvhodnějších okolností. I zdánlivá pomoc může mít v tomto směru negativní dopady. Je sice pravdou, že se do svého cíle musíme dříve, nebo později dostat všichni, proč to však neudělat tak, aby to bylo co nejrychleji a abychom si to mohli v maximální možné míře užít.

 

LLV – březen 2010