Ego

 

    Přestože bychom jen těžko hledali ucelenou definici lidského ega, setkáváme se s používáním tohoto pojmu v každodenním životě. Dá se říci, že jeho představa má mnoho podob a variant. Filosofové se snažili najít jeho správnou definici, politici se ze "zbytnělého" ega navzájem obviňují a mnoho duchovně hledajících v něm vidí ďábla, se kterým je nutné bojovat. Ale kdo či co se pod tímto magickým slůvkem skutečně schovává? Jedná se o pouhé vzorce chování, pocit identity nebo skutečnou bytost? A jak nás tento fenomén ovlivňuje?  

 

    Osobně postrádám ucelené pojetí ega, s výjimkou pojetí historických psychologických s absencí duchovního rozměru. V širším významu můžeme ego v literatuře najít pod vyjádřením slůvkem "já". Přestože se jedná o definici velice zjednodušenou, napovídá nám aspoň trochu, co můžeme za tímto pojmem hledat. Ve své podstatě se ovšem jedná o velice zkreslené vnímání, protože se nejedná o naši podstatu, a proto se není vhodné se svým egem ztotožňovat. A to i navzdory tomu, že se jedná o naši součást. Je nutné si ovšem uvědomit, že se jedná o tu naši část, která se nás snaží odvést od vnímání jednoty a sounáležitosti směrem k pocitu oddělenosti a rozdělení na "já" a ti ostatní. Což má pochopitelně dopady na kvalitu a směr našeho života. Přestože tato tendence nám bezesporu v určitých fázích našeho vývoje hodně pomáhá, postupně nám může značně ublížit a vrátit nás zpět na nižší úroveň vývoje.

 

    Ve stádiu vědomého vývoje považuji odpovědi na otázky související s egem za velice zásadní. Bez nich totiž lze jen těžko pochopit sám sebe, své chování, jednání a motivaci k němu. Je obtížné usilovat o osobní vývoj a pokrok, neznám-li svoji podstatu. Jen pokud jsem schopen v každém okamžiku chápat své pohnutky a uvědomovat si odkud přicházejí, jen tak se mohu svobodně rozhodnout, jak se zachovám. A lidské ego v tomto procesu hraje roli mnohem významnější, než si je většina lidí ochotna připustit. Velice snadno nás pomocí nejrůznějších záminek odsoudí do role pouhého herce, hrajícího hru dle jeho not. Herce, který ovšem nese za své jednání plnou odpovědnost. Jedná se totiž o jednu ze základních přirozeností našeho ega – mít nad námi moc a ovládat nás. U spousty lidí tuto výsadní pozici opravdu má. A velice nerado se jí vzdává. Bohužel u ega nefunguje něco jako pochopení, pocit sounáležitosti s duší a touhy se vyvíjet. Naopak ztrácí-li nad námi vládu, nikdy se nesmiřuje s odsunutím z vedoucí pozice a stále se nás zkouší stáhnout zpět dolů, kde nad námi opět může získat ztracenou vládu.  

 

    Pochopení principu jeho fungování nás může posunout do role herce i režiséra současně, což přináší dosud nepoznanou osobní svobodu. Zbavíme se nadvlády pána, jehož cíle rozhodně nerespektují plány a přání duše. Pro trochu vnímavého pozorovatele se tato hra pak stává velice zábavnou, pochopitelně za předpokladu, že si udržíme nadhled a nenecháme se do hrátek ega zatáhnout.

 

    Toto poznání nás může také nesmírně obohatit v komunikaci s ostatními lidmi. Je pro nás poté snadné rozlišit, kdy k nám promlouvá ego protějšku a na jaké energie čeká. S tímto uvědoměním je mnohem snazší tyto cílené útoky sebou nechat projít bez sebemenší odezvy. To nám může pomoci eliminovat vzájemné konflikty a neshody, umožní nám to vědomě fungovat v pozici nestranného pozorovatele nezasaženého negativními emocemi přicházejícími z vnějšího světa. Přestože princip fungování ega je v podstatě velice jednoduchý, zvládnutí eliminace jeho působení je běh na delší trať a jde ruku v ruce s osobním rozvojem. Jedná se ovšem v našem vývoji o naprosto zásadní záležitost, jejíž nezvládnutí nás může velice rychle srazit prudce a hluboce dolů. Právě podlehnutí nástrahám ega patří mezi nejčastější příčiny duchovních pádů bytostí, které si musí následně projít určitou vývojovou etapou znovu.

 

    Přesto není vhodné vnímat funkci lidského ega čistě negativně. Jedná se o naši součást, která nám nebyla dána bez jakéhokoliv smyslu a účelu. Rozhodně nám nemá pouze škodit. Zvláště v nižších úrovních vývoje pro nás hraje důležitou a nezastupitelnou roli, bez které by naše přežití bylo výrazně obtížnější. Ve vyšších fázích vývoje nám připomíná všudypřítomnou dualitu. Je ovšem dobré včas rozpoznat, kdy je pro nás ego důležitým spojencem a kdy přišel čas ho jako poradce "propustit".

                                                                                                          RS – duben 2010